Říkal jsem si, že jednou bych si rád zaběhl závod v zahraničí
a díky Světu Běhu se mi to povedlo. Neříkám, že to bylo přesně to, co bych si
přál. Zvolená destinace ani čas nebyl podle mých představ. Přesto jsem se
chopil příležitosti a plně ji využil. Nelituji, byl to nejlepší závod, co jsem
kdy běžel.
Zatímco u nás po Novém roce uhodily mrazy, já vystupuji
s novým parťákem Honzou o půl páté ráno v Terstu. V tomto italském
městě poblíž hranic se Slovinskem je právě +7°C. Chystáme se tu zaběhnout závod
S1 la Corsa della Bora. Naše trasa měří 57km s 2500 metry převýšením. Máme
jeden den na rozkoukání a vyzvednutí si startovních čísel. Zdánlivá banalita
v podobě návštěvy místního sportu, kde obdržíme startovní balíček, se
zvrhává ve večerní cestování do cíle závodu zhruba třicet km od Terstu. Vše
dobře dopadlo a my si aspoň můžeme prohlídnou doběh do cíle v Porto
Piccolo. Zajímavostí je, že některé mapy tento přístav ještě nezobrazují. Vše
je nové a na Google Earth je jen staveniště. Myšlenka na vydatný spánek před
závodem umírá s jedenáctou večerní, kdy dobalujeme poslední věci na závod.
Seznam povinné výbavy se nám zdá dost přehnaný. Tolik věcí jsem neměl ani na
stovkových závodech. Na startu jsme pak asi jediní, kdo si povinnou výbavu vzal
k srdci a taky na záda.
Ráno budíček v pět a nahrnout se do autobusu, který nás
hodí do Slovinska na start. Vítá nás mrazivé počasí, -7°C je v tričku a
větrovce docela znát. Choulíme se v hloučkách, fotíme a čekáme na zpožděný
autobus. S prvními slunečními paprsky je odstartováno. Zima je solidní a
první seběh je v té tlačenici docela o kotníky. Zbytečně to nehrotíme a
běžíme s Honzou pospolu. Přichází takové to kouzelné ráno, kdy vidíte široko daleko,
zem je pokryta jinovatkou a do toho svítí slunce. Následují dva prudké seběhy a
následná stoupání. Při prvním seběhu si hned všimnu záchranářů, kteří jsou rozeseti
co padesát metrů po suťovisku. Mimo nebezpečné úseky jsou pak co 5 km další. To
je koncentrované bezpečí až až.
Přesto díky zmrzlé zemi Honza a časem i já hážeme saltíčko vpřed. Dobíháme na
první občerstvovačku. Italská občerstvovačka měla své klady i zápory. Hlavní
negativum byl asi fakt, že jsem nemohl ochutnat všechno a musel jsem raději
vyběhnout dřív, než bych se tam přejedl. Stoly byly plné pečeného masa, šunek,
sýru, ovoce, že to jsem ještě neviděl. V druhém stoupání nás vítá pohled
na Terst a zároveň mě opouští Honza, kterému tempo přestává vyhovovat. Běžím
s dobrou náladou, že nejhorší mám už za sebou.
Občas se chytnu nějaké
skupinky běžců a popovezu se s nimi. A když už nemůžu, tak fotím J Běží se mi suprově a
vůbec nejde poznat, že bych protancoval celý Silvestr. Jak si jedu na vlně, tak
omylem probíhám občerstvovačku na 34km, což mi udělalo vrásku na obličeji, ale
jen jednu. Takže si můžu spokojeně dál užívat běhu. Trasa se vine na hranici
mezi lesem a srázem k moři. Což má za následek, že člověk má pořád chuť
zastavovat a kochat se výhledem na moře. Skoro celý závod se běží terénem,
převážně po kamenech. Asfaltu by tu člověk našel dohromady jen pár kilometrů.
Než se naději, tak se blížím k finálnímu sešupu na pláž.
Tam už se cítím
docela unaven, protože se to snažím tlačit na sedm hodin. Tak dobře jsem ještě
57km v terénu nikdy nezaběhl. Poslední tři kilometry po pláží a
v Porto Piccolo byly namáhavé a krásné zároveň. Na posledních schodech se
projevila ještě chlapská ješitnost, kdy na hranici pádu ještě předbíhám čtvrtou
ženu celkově. Cíl. Padá na mě únava a cítím se trochu ztracen. V přístavu
je hromada lidí, většina mluví Italsky a já se musím někam dohrabat ke svým
věcem, které jsem si nechal poslat do cíle. Po chvíli nacházím zázemí závodu,
ale mé věci sem dorazí až s dvouhodinovým zpožděním. To už tu je i Honza,
který doběhl půl hodinky po mě. Aspoň je dostatek času na sdělení si zážitků,
zhodnocení závodníků z delší 100mílové trasy a protažení. Se západem
slunce dorazí věci a já ještě stíhám s posledními paprsky dát koupel
v moři. Ideální regenerace.
Dvoudenní návštěvou Benátek pak zakončujeme náš závodní
víkend v Itálii. Závod krom pozdějšího dovezení věcí do cíle neměl žádnou
chybu. Vrátil jsem se z něj namotivovaný do sezóny a už se těším na nějaký
další flák. Jo a taky by mě lákalo příští rok zkusit delší stomílovou variantu
tohoto závodu - Ipertrail.
