středa 25. května 2016

CUTT - Bílé Karpaty

Ultratrail v Bílých Karpatech? Tam jsem ještě neběžel! A když si vezmu, že je to jeden ze závodů ze série CUTT od Marka Navrátila, tak to je příjemný bonus navíc. Závody CUTT se totiž snaží o rodinnou atmosféru. Nesnaží se o kvantitu závodníků, ale spíše o kvalitu samotného závodu a to se mi líbí. Trať 64 km se stoupáním 2 600 m mi přišla jako slušná vzdálenost. Právě pro tyto důvody jsem si zvolil závod CUTT.
                S kamarádem Romanem vyrážíme z Olomouce již kolem páté ráno, abychom byli na startu včas. Kdybychom věděli, jaké tam bude zázemí, tak přijedeme o den dříve a pořádně se vyspíme. Spánkový deficit je po posledních nocích už znatelný a tak vybíhám s vlnou běžců, aniž bych vůbec nějaký start slyšel. Posilněn vodíkovou vodou, kterou jsem dostal při registraci, si to pěkně štráduju do kopečka. Nejrychlejší mi utíkají, ale první půlhodinový výběh do kopce přesto klušu. Když si chci užít náležité odměny v podobě seběhu, tak je něco špatně. Cítím mokro. Zásah, loď potopena. Můj vak na vodu se protrhl. To jsou nemilé zprávy na začátku parného dne. Poprvé zastavuji, zachraňuji  co se dá, ale moc se toho zachránit nedá. Roman kvůli křečím ztrácí a díky mým nuceným zastávkám se potkáváme častěji, než bychom si oba přáli. Od začátku bylo v plánu, že mi Roman uteče a potkáme se až v cíli J Na Velké Javořině jsem se stal hrdým majitel sedmičky flašky, která mi od té doby a poté i z větší části závodu zavazela v ruce. 
Až do Strání, kde místní vytvořili úžasnou atmosféru, se mi běželo parádně. Velký Lopeník, ale bylo jiné kafe, a hlavně rozhodl, že mi už parádně nebude. Hned na začátku mi seklo a moc nahoru to nešlo. Byl to boj. Když mě předcházel jeden ze závodníků a viděl můj utrápený výkon, tak mi nabídl v dobré víře gel. Teda doufám, že to bylo v dobré víře, protože já si ho ze zoufalství vzal a díky tomu jsem se následující hodiny proklínal. Žaludek se začal vzpouzet a hlavně křečit. Vloni mě to trápilo a letos jsem si říkal, že snad už bude klid a prd. Běh a chůze se regulérně změnili na klopýtání a šourání vpřed. Vůbec mě to nebavilo. Na občerstvovačce v Lopeníku do sebe posílám chleba s tlačenkou, což mě na chvíli spraví. Bohužel jen na chvíli a tak se moje „dálkoplazení“ opět hlásí ke slovu. Sluníčko pálí, flaška s vodou mi furt vadí v ruce, žaludek křečí, do toho se ozývá dehydratace a nohy mě už nechtějí nést dál, ale jinak je na tom světě krásně. Tak se stane, že i běhací úseky spíš jen pomalu procházím a poposedávám. Na poslední občerstvovačku je to pekelně daleko. I hudba ve sluchátkách mě omrzela. Nějak nemám náladu na rytmické tempo, kterého nedosahuji ani náznakem. Na občerstvovačce si posedím, dám si chleba se škvarkama, zapiju to birellem a rázem to jde. Taky si tu počkám na Ivču. Do té doby jsem ji neznal, ale po následující kilometry až do konce závodu jsme tvořili dvojku, která společným úsilím dorazila zbývající kilometry. Poslední seběh do cíle byl dlouhý a výživný, přesto jsme ho odběhli s vidinou konce. Pod obloukem nás vítají doběhnuvší závodníci i přihlížející. Nastává návrat do reality. V kempu panuje pohodová a přátelská atmosféra. S Romanem, který doběhl hodinu přede mnou a netrpělivě čekal na moje klíče od auta, se dáváme do kupy a odjíždíme během vyhlášení výsledků. To ještě netušíme, že v následné tombole každý z nás něco vyhraje J

Díky Marku Navrátilovi a dalším organizátorům za parádní závod.
                                                                         Výsledky 



Žádné komentáře:

Okomentovat