CUTT - Bílé Karpaty

Ultratrail v Bílých Karpatech? Tam jsem ještě neběžel! A když si vezmu, že je to jeden ze závodů ze série CUTT od Marka Navrátila, tak to je příjemný bonus navíc. Závody CUTT se totiž snaží o rodinnou atmosféru. Nesnaží se o kvantitu závodníků, ale spíše o kvalitu samotného závodu a to se mi líbí. Trať 64 km se stoupáním 2 600 m mi přišla jako slušná vzdálenost. Právě pro tyto důvody jsem si zvolil závod CUTT.

                S kamarádem Romanem vyrážíme z Olomouce již kolem páté ráno, abychom byli na startu včas. Kdybychom věděli, jaké tam bude zázemí, tak přijedeme o den dříve a pořádně se vyspíme. Spánkový deficit je po posledních nocích už znatelný a tak vybíhám s vlnou běžců, aniž bych vůbec nějaký start slyšel. Posilněn vodíkovou vodou, kterou jsem dostal při registraci, si to pěkně štráduju do kopečka. Nejrychlejší mi utíkají, ale první půlhodinový výběh do kopce přesto klušu. Když si chci užít náležité odměny v podobě seběhu, tak je něco špatně. Cítím mokro. Zásah, loď potopena. Můj vak na vodu se protrhl. To jsou nemilé zprávy na začátku parného dne. Poprvé zastavuji, zachraňuji  co se dá, ale moc se toho zachránit nedá. Roman kvůli křečím ztrácí a díky mým nuceným zastávkám se potkáváme častěji, než bychom si oba přáli. Od začátku bylo v plánu, že mi Roman uteče a potkáme se až v cíli J Na Velké Javořině jsem se stal hrdým majitel sedmičky flašky, která mi od té doby a poté i z větší části závodu zavazela v ruce. 

Až do Strání, kde místní vytvořili úžasnou atmosféru, se mi běželo parádně. Velký Lopeník, ale bylo jiné kafe, a hlavně rozhodl, že mi už parádně nebude. Hned na začátku mi seklo a moc nahoru to nešlo. Byl to boj. Když mě předcházel jeden ze závodníků a viděl můj utrápený výkon, tak mi nabídl v dobré víře gel. Teda doufám, že to bylo v dobré víře, protože já si ho ze zoufalství vzal a díky tomu jsem se následující hodiny proklínal. Žaludek se začal vzpouzet a hlavně křečit. Vloni mě to trápilo a letos jsem si říkal, že snad už bude klid a prd. Běh a chůze se regulérně změnili na klopýtání a šourání vpřed. Vůbec mě to nebavilo. Na občerstvovačce v Lopeníku do sebe posílám chleba s tlačenkou, což mě na chvíli spraví. Bohužel jen na chvíli a tak se moje „dálkoplazení“ opět hlásí ke slovu. Sluníčko pálí, flaška s vodou mi furt vadí v ruce, žaludek křečí, do toho se ozývá dehydratace a nohy mě už nechtějí nést dál, ale jinak je na tom světě krásně. Tak se stane, že i běhací úseky spíš jen pomalu procházím a poposedávám. Na poslední občerstvovačku je to pekelně daleko. I hudba ve sluchátkách mě omrzela. Nějak nemám náladu na rytmické tempo, kterého nedosahuji ani náznakem. Na občerstvovačce si posedím, dám si chleba se škvarkama, zapiju to birellem a rázem to jde. Taky si tu počkám na Ivču. Do té doby jsem ji neznal, ale po následující kilometry až do konce závodu jsme tvořili dvojku, která společným úsilím dorazila zbývající kilometry. Poslední seběh do cíle byl dlouhý a výživný, přesto jsme ho odběhli s vidinou konce. Pod obloukem nás vítají doběhnuvší závodníci i přihlížející. Nastává návrat do reality. V kempu panuje pohodová a přátelská atmosféra. S Romanem, který doběhl hodinu přede mnou a netrpělivě čekal na moje klíče od auta, se dáváme do kupy a odjíždíme během vyhlášení výsledků. To ještě netušíme, že v následné tombole každý z nás něco vyhraje J

Díky Marku Navrátilovi a dalším organizátorům za parádní závod.

                                                                         Výsledky 

Vyškovská 50 - jedním dechem

Vyškovská 50 je terénní orientační závod dvojic na zhruba padesát kilometrů, kde závodníky čeká několik tajných disciplín. Na tento závod jsem se těšil už loni, ale nakonec dostala přednost Jesenická stovka. Letos jsem již neponechal nic náhodě a s týmem Moravských vrabců jsme se vydali prověřit naši jarní kondici. Roman s Martinem startovali jako Moravští vrabci a já s Denčou jsme vyrazili v přestrojení za Ztracené iluze.

                Scuka jsme si dali ve Vyškově už pro jistotu v pátek večer. Akorát tak v čas, abychom našli hospodu na poslední třetinu zápasu našich hokejistů s týmem Ruska. Prolezlí kouřem a posilněni pivkem si v tělocvičně chystáme místo na spaní a zběžně kontrolujeme věci na zítřek. Co tam asi bude za kontroly, co si máme vzít s sebou navíc?

                Ráno budíček v pět hodin a o půl šesté už rozprava k závodu. Já se budím celej polámanej  a nějak se během půlhodinky nedokážu pořádně probudit. Rychle snídám, hážu věci do batohu a ejhle. Část camelbacku jsem zapomněl doma. Denče pro změnu teče. Možná jsme měli včera té přípravě věnovat trochu víc pozornosti. Co už. Provizorně všechno řešíme pár minut před startem. Rychlé foto a je odstartováno. V popředí se usídlilo pár mužských týmů, které se nám pomalu vzdalují. My si běžíme svoje a zatím je to cajk, protože sluníčko nepálí a pylová smršť ještě spí. Pomalu necháváme většinu startovního pole za sebou a v poklidném tempu dobíháme čelo závodu na první kontrole. Zjišťuji, že dohledávání kontrol jen pomocí mapy 1:50 000 není úplně ideální, ale nějak se s tím budeme muset poprat. Kontrolu zvládáme s mínusovýma minutama. Na každé kontrole se dá nabrat až 30 bonusových minut, nebo naopak 30 minut zdržení. Běží se nám fajn, můžeme si po cestě i povídat. Občas si zpestříme běh mimo turistické značky a díky tomu máme i pár šrámů od trnů. Malý bonus, viděli jsme celou kančí rodinku. Časem se na nás dotáhne jedna mixová dvojice, ale po Denčině excelentní střelbě z luku volíme každý jinou cestu a my se dostáváme opět do popředí. Sluníčko už začíná pálit, ale nás víc trápí pylová sezóna.  Parťačce se dýchá hůř a hůř, prostě alergie je potvora. Sem tam uděláme navigační botu, ale to k závodu patří. Opět se potkáváme s jiným mixem, který běží docela svěže, tak s ním chvíli závodíme. Nakonec díky mé chybě v mapě nás předbíhá. Až později si uvědomuji, že to byli ti z kratší trasy. Skautskou klubovnu jsme napoprvé úplně netrefili, tady mají výhodu domácí. První pomoc byla pro mne jen formalita a pro Denču byla formalita  slackline. Než jsem těžce nacvičil prvních pět kroků, Denča prošla celou lajnu a bylo hotovo. V cíli jsme o třičtvrtě na dvě a dobíháme celkově asi jako 5. tým.

                Následuje návrat do reality, vyřešit lehkou dehydrataci, smýt prach a něco pojíst. Další závodníci se pomalu trousí do cíle. A zatímco Martin s Denisou musí už do Olomouce, my s Romanem budeme čekat do večera na vyhlášení. Dlouhou chvíli si krátíme klábosením se „soupeři“, koukáním na filmy, večerním rautem a koncertem kapely Maggots. Nakonec vyhlašování začíná až chvíli před desátou. To už jsou všichni v cíli a znatelně se ochladilo. Nejdříve vyhlašují třicetikilometrovou trať a pak přicházíme na řadu my. Doufám, že uhájíme první místo v mixech. O to je větší překvapení, když lezu na pódium za druhé místo v celkovém pořadí. Roman s Martinem jsou první! Takový úvod Moravských vrabců jsme nečekali. Když volám Denise, co se nám povedlo, nechápe.

                Před skauty z Vyškova klobouk dolů. Dokázali připravit moc pěkný závod, na který se budu rád vracet. Doufám, že jim nadšení vydrží.

                                                                  

VÝSLEDKY