Krkonošský survival 2016 - hlavně dojít...

            Závodů typu survival najdete v České republice více. Ale jen jeden z nich se odehrává v zimě a navíc formou scorelaufu (volný postup mezi stanovišti). Závodníci musí kromě nedostatku spánku překonávat i mrazivé počasí a přitom uvážlivě volit postup mezi kontrolami. Velmi důležitou roli hraje strategie rozložení sil a doplňování energie. Jedná se o 20 hodinový závod, kde závodí 3 členné týmy.

            Tohle se píše v propozicích Krkonošského survivalu a prakticky už od konce předchozího ročníku se těším na ten letošní. Od přelomu roku, kdy jsme se nahlásili jako tým CK Kudrna – Maňásková varianta, se museli dva maňásci z různých důvodů vyměnit. Což mělo za následek přehodnocení cílů na závodě a spíše si závod užít a nabrat další zkušenosti.

            Poučeni z předchozích nezdarů jsme už trochu věděli, na co si dát pozor. Přesto balení výbavy je vždy spíš sázka do loterie. Při zhlédnutí mapy a letmém prozkoumání trasy je nám jasný postup. Příště to bude chtít asi více pozornosti, než jen letmo. Cesta autobusem je dlouhá a já si zapomněl vzít s sebou nějaké jídlo do busu. Tak se pouštím do svých zásob na závod. Aspoň bude lehčí batoh. Hned v úvodu prologu se chopí mapování Míša, která nás skoro bezchybně provede docela jednoduchým prologem. 

První menší kufr si dáváme hned vzápětí, kdy si volíme seběh na špatnou stranu kopce. Na druhý pokus už trefujeme první kontrolu a závod se začíná rozbíhat. Noční kontroly na vyhlídkách jsou parádní a nedokáže je pokazit ani neustálé lehké mrholení. Už předem jsme si řekli, že se pokusíme pobrat všechny kontroly v horní části mapy a na Bejkárnu, což bylo brodění řeky a následný běh těžkým terénem, zkusíme dorazit hned v osm hodin ráno. Plán to byl dobrý, ale nepočítal s hodinovou zacházkou kamsi do pekla mimo mapu, krátkým šlofíkem a přechodu z běhu do chůze. Při seběhu ze Špičáku jsme minuly jednu odbočku a kufr byl na světě. Když člověk hledá v mapě, co by potřeboval, tak to vždycky nějak napasuje a to se nám stalo. Aspoň jsme si prohlídli Finské Domky, kam bychom se jinak určitě nepodívali. Před rozedněním si beru mapu do ruky já a s vynecháváním některých plánovaných kontrol nás vedu na Bejkárnu. Po cestě nás předbíhají týmy, které se bijí o první pozice a pravděpodobně mají kontroly zatím všechny. Co jsme potkávali týmy na kontrolách, tak by si někteří mohli šáhnout do svědomí, jestli na kontrolách měli vždy kompletní tým (max. 50m rozestup). 

Né vždy to tak bylo. Díky našemu tempu toho dokážu sníst nějak víc, než jsem čekal a tak mám pořád hlad. Utěšuji se aspoň tím, že v Harrachově bude čas na polívku. Na Bejkárnu ve finále dorážíme o půl desáté dopoledne. Rychle se přebalujeme a jdeme na věc. Roman ani Míša nejsou zrovna dlouháni, tak se bojí, aby jim voda nesahala až po krk. Nakonec vodu po krk měl akorát Roman a to až potom, co se mu smekla noha a on udělat ukázkové tempo v protiproudu J Zbylé drápání se blátem do svahu mě moc neohromilo a spadnout v jednom úseku by byl lístek na konec závodu a pěkně naraženou prdel. Dost nás tlačí čas, protože vyzvednout si běžky na další disciplíně můžeme pouze do dvanácti hodin a před sebou máme ještě jeden kopec. Opět nahazuji buzolu a díky krásně prošlapané stopě se bezpečně objevujeme na vrcholu Čertovy hory. Seběh po černé sjezdovce je třešničkou na dortu. Zvlášť potom, co jsem vymyslel další účel mapníku. V Harrachově se obědová zastávka nekoná a my prcháme, asi naposled, na běžky. Stíháme to chvilku před dvanáctou a Míša nás uklidňuje, že 25km na běžkách v klidu proletíme do třech hodit. Ve tři totiž zavírá kontrola, kde by nám běžky opět odvezli na chatu. Druhá varianta je se s běžkami tahat až do cíle. To jsme ovšem netušili, že za tři hodiny celou trasu zvládl ujet pouze jeden tým. Byli jsme nahraní. Cesta na magistrálu s běžkami v ruce nás stála třičtvtě hodiny drahocenného času. Pro mě i pro Romana byla i následná magistrála za trest. Občas bylo lepší sundat běžky a vyjít si stoupání po svých. Hold nejsme běžkaři.  Možná by bylo lepší vynechat běžky úplně a zaměřit se na další, dobře bodované disciplíny. Pozdě ale bycha honit. Čas neúprosně letí vpřed a my se táhneme jak sopel. Už je jasné, že odevzdání běžek ve tři hodiny nestíháme. Později je jasné, že nestíháme dojít ani na Karu včas. Po přejetí jedné odbočky se objevujeme v Horní Rokytnici. To je sakra daleko, když se uváží, že za chvíli bude pět odpoledne (deadline je 18:00) a máme před sebou cca 12km chůze s běžkami na zádech po asfaltě. Tak to je konec pánové. V Rokytné si chvilku pohráváme s myšlenkou nechat se odvézt na Karu, ale to je řešení pro sráče, takže si konečně skočíme do obchodu pro jídlo a pak už vyrážíme do cíle vstříc mínusovým bodům. O půl osmé jsme v cíli jak na koni. Dokonce si i pár lidí všimlo, že tam ještě nejsme. Stihli jsme vydávání večeře i vyhlášení, takže co. O nic zásadního jsme nepřišli. Teda krom šance se umístit na lepším než posledním místě. To ale spravil následný pokec, popíjení pivka a sdílení zážitků ze závodu. Už se těším na příští rok, kde se popereme snad o lepší výsledek, než letos.