Už vloni mě lákalo si vyzkoušet nějakou tu stovku a
rozhlížel jsem se kolem, co se tu všechno běhá. Byl jsem i na delších závodech,
ale chtěl jsem vyzkoušet, jaké je to běžet bez parťáka. Když se člověk může
octnout sám na trati a nevidět nikoho před sebou, ani za sebou. Bojovat se
všemi strastmi cesty sám. Nakonec jsem se rozhodl pro Jesenickou stovku.
Důvodem byly dobré reference a taky vzdálenost (respektive blízkost). Sice je
to tak měsíc, co jsem po všech antibiotických extempore začal zase běhat, ale aspoň
se ukáže, jak na tom jsem.
Původní představa, že nás pojede víc kamarádů a budeme se
navzájem podporovat, vzala za své a já jsem odjížděl na závod sám. Nikomu se
nechtělo se ani potkat na trati a chvilku mě doprovodit. Počasí neslibovalo
žádnou libovou předpověď, a tak jsem se vydal vstříc dobrodružství sám. Jejich
chyba. Protože přišli o nahánění dobytka v noci, přemety pro diváky,
zmrzající prsty na rukách, krásný východ slunce na Keprníku, stádo divokých
prasat, existenční přestávky a další. Zkrátka tento závod měl vše, co správný
ultratrail má mít. Teda až na nějaké sociální kontakty. Čekal jsem, že během
závodu se budu bavit víc s ostatními, než první a poslední hodinu. Co už.
Hned na nádraží v Olomouci jsem potkal Filipa
s Aničkou. Od nich jsem nasával rady, co a jak, abych nejsnáze vyvázl
z tohoto závodu se ctí J
Nálada v mužstvu je dobrá a čas rychle utíká. Na registraci jsem dostal
jako bonus čepici, a tak mě ani netrápí, že jsem nevyhrál Goretexovou bundu od
Tilaku :-D Čas se blíží k jedenácté a já ani nevím, jak naši hrajou hokej.
Prý je to drámo. Dolaďuji poslední přípravy a odchází se na start.
Když vyjdu ven a ovane mě večerní větřík, tak začínám
pochybovat, že závodit jen v tričku byla dobrá volba. V batohu mám
pro jistotu ještě bundu, ale velkou důvěru v tento komplet nemám. Je
odstartováno a všichni se dáváme do běhu. Plán držet se Filipa hned opouštím a
raději běžím s Aničkou. Na stovkách je zkušenější, tak proč si nenechat ze
začátku poradit s tempem a tak. Běží se nám dobře a po cestě si povídáme.
První pořádná akce začíná až při vstupu na pastviny krav. Kde na nás už čeká
splašené stádo, které s námi soutěží v běhu kolem cesty, po cestě a
všude možně kolem cesty. Je to docela divočina. Jsem rád, že od nich odbíháme a
na oslavu, si zarazím klacek do boty a vystřihnu si krásný saltíčko. Od té doby
se mi v pravé botě, díky díře tak na prst, vyměňuje voda o něco rychleji.
Je to ale jedno, protože promáčené boty už mám od teď asi na dalších osm hodin
pořád. Skupinka se trhá a já zůstávám tak nějak osamocen. Občas kolem někdo
proběhne, ale nedokážu s nikým sladit tempo. Stále běžím na hranici
prochladnutí, ale díky tomu, že se hýbu, je mi dobře. Trasa je v noci
dobře značená reflexkami, popřípadě občas mrknu do mapy. Taky asi polovinu
trasy znám z jiných závodů, takže pohoda. Stoupání na Šerák mi dává dost
zabrat a prsty na rukách mrznou, až to bolí. Na Šeráku vyměknu a beru si bundu.
Na Keprníku si užívám krásný východ slunce a je mi dobře. Taky se těším na
Vozku, kde jsem už dlouho nebyl. Po sněhu se mi ale dost blbě běží, tak
zpomaluji jen na chůzi, protože vyčerpávat se klopýtáním po sněhu se mi nechce.
Seběh z Vozky dolů musel být docela zajímavý a napínavý pro ty na čele
závodu, protože ostatní to myslím jen scházeli. Aspoň já si nedokážu
představit, že bych to sbíhal. Cesta na Červenohorské sedlo probíhá hladce,
akorát jsem už dlouho nikoho pořádně neviděl a začíná mi být smutno, tak si
zaběhnu na autobusovou zastávku vytáhnout aspoň mp3. Během té chvilky kolem mě
proběhnou asi čtyři závodníci a já vůbec nemám ponětí, jak se tu vzali. No nic,
beru mp3 a první písnička, co na mě vybafne je country. Netuším, jak se tam
vzala, ale byl to přehrávač kamaráda a takových písniček tam bylo bohužel víc.
Tož v rytmu country songů jsem vyběhl na Švýcárnu a dál k Ovčárně. Tajně
jsem doufal, že tam bude občerstvovačka. Ale nebyla. Já toho měl už plný
brejle, žaludek se mi vzpíral, nohy bolely a oči pálily. Existenční přestávka
v restauraci byla jediná volba. Horká čokoláda a teplá voda mě rychle spravily
a já mohl pokračovat dál. Běh přes Vysokou holi a dál po červené se mi moc
líbil. Čekaly mě pěkné výhledy a začínalo se až nebezpečně oteplovat. Nakonec
jsem byl docela rád, že běžím jen v tričku a netahám sebou kupu oblečení.
S přibývajícími kilometry mě čím dál víc tahají úpony na nohách a všechno
bolí. Sen, že závod zaběhnu pod patnáct hodin, se v tuhle chvíli
rozplynul. Abych si to ke konci užil, tak tělo přestalo přijímat vodu a já se
cítil, jako bych žvýkal prach. Ani tyčinku si nemůžu sníst, protože ji
v ústech nedokážu rozmělnit. Vedro je na zabití a k tomu se kleštičky
na poslední kontrole záhadně někam vypařily. Říkám si, že je to třeba ještě
nějaká poslední bojovka před finišem, a tak ještě prohledávám Skalní město.
Nikde nic a tak vyrážím na poslední úsek cesty. To, že je tam ještě odbočka na
tajnou kontrolu, už moc nevnímám. Běh se postupem času změnil v klus, ten
v chůzi a nakonec jen šourání. Do cíle jsem se došoural za 16 hodin a 47
minut. Přes to všechno to byla parádní akce a jsem moc rád, že jsem si právě
tuto stovku vybral jako svou první!
Žádné komentáře:
Okomentovat