středa 25. března 2015

Krkonošský survival 2015




Nikdy jsem podobnou šílenost neběžel. Ale protože zdravého rozumu jsem pozbyl už dávno a závod mě lákal, stačilo jen sehnat dva šílence do týmu. Ti se samozřejmě našli. Místo kvalitního tréningu jsem si ujížděl na antibiotikách a poslední týden před závodem už se nic zachránit nedalo. Nakonec se ukázalo, že se bude účastnit i pár mých kamarádů a na závod jsem se těšil o to víc. Na týmové poradě jsme se shodli asi jen ve dvou věcech. Jdeme to přežít, a protože to jdeme přežít, tak nechceme brodit.
Při cestě na naši základnu Karu se projevují účinky toho, že antibiotika nezabrala. Drobná komplikace, ale za to né jediná. Těch ještě přijde. Na základně je už dost lidí, týmy se sklánějí nad mapami a promýšlí strategii. Já zase dumám nad tím, kdy mi přijede Zuzka s Jirkou, abychom taky nějaké mapy vůbec dostali. Zatím aspoň sonduji, co si vzít do závodu. Běžky, sněžnice, anebo běžet na lehko… Asi se nebudeme zdržovat s nákladem navíc. Parťáci přijíždí chvilku po sedmé. Moc času nemáme a hrdinně si plánujeme trasu nad mapou. Ukazováčkem švihat po mapě je o dost jednodušší, než se pak v noci štrachat do kopce bez jediné cesty či značky. Po osmé se už naloďujeme do autobusů. Ty nás vezou na místo startu. Tam začíná náš prolog a dvacetihodinová pouť skrz Krakonošovo panství. Prolog samotný máme za hodinku a půl jak nic. V pevnostních chodbách, zhruba 7 pater pod zemí, máme hledat označovače na koncích chodeb. Jedna chodba je po kolena zaplavená, ale nás to skoro nezpomalí. Myšlenka o tom, že nebudeme brodit, mizí jako obláček kouře. Za dvě hodiny se vydáváme na orienťák a máme z toho všeho radost. Ta ale záhy končí. Na orienťáku provaříme padesát minut a body nemáme žádný. Pak strašně dlouho hledáme první kontrolu. Bloudíme lesem, občas narazíme na nějakou cestu, co následně zase mizí. Tak se to párkrát zopakuje, než se nad námi Krakonoš smiluje a přihraje nám do cesty asfaltku, kterou jsme hledali. Následně jsme zvládli udělat několik špatných rozhodnutí. Když jsme přišli na to, že je to blbost, tak jsme to vylepšili ještě větší blbovinou. Na pár důležitých věcí jsme si museli přijít a to nás stálo dost sil, jak fyzických, tak duševních. Tož jsme vzali rozum do hrsti a řekli si, že takto to dál nepůjde. Nasměřovali jsme si to rovnou po hlavní do Pece a bylo. V údolí, podél řeky, byla pěkná kosa a ani přicházející den nás moc neohřál. Zato stoupání na Vírovku nás zahřálo dost. Nevím, co se děje, ale nějak mi dochází šťáva. Kroky ztrácejí rytmus a nějak to nejde dál. Začíná se projevovat pětitýdenní pauza, kdy jsem místo sportování raději lupal prášky. Nedá se nic dělat, musí se jít dál. Na Vírovce se oklepu a bude dobře. Tohle zbožné přání se rozlétlo do prvních slunečních paprsků, když ve vchodu chaty bylo zapříčené koště a chata ještě spala. Dáváme pauzu a já jsem docela odvařený. Aspoň, že tady jsme jako první tým. Jirka plánuje, jak to tu všechno oběháme, a mně je všechno jedno. Soustředím se na to, abych dával nohu před nohu, a aspoň nějak se držel svých parťáků. Aspoň, že na mě Zuza s Jirkou vždy někde počkají. Orientace, ani plány, co dál, mě teď nezajímají. Jsem dost mimo. Jen občas slyším, jak Jirka říká, že ještě tak 50km a jsme v cíli. Tak to je na pohodu. Občas, když si dřepnu, se mi začínají hned zdát sny. To není dobře, a tak šlapu a šlapu. Tento mimózní stav u mě trval zhruba šest hodin. Kráčel jsem doopravdy jen na výpary. Pak mi Jirka dal gel a jako mávnutím proutku jsem se dostal zpět do reality. Akorát včas na lana. Vytáhnout Zuzu na přehradu nebyl takový problém. Kdybych měl tohle dělat v předchozím stavu, bylo by vytahování mnohem zajímavější. Pak už se škrábeme do sjezdovky a k návštěvě posledních třech kontrol. Přichází vytoužená kofola v hospůdce a já prakticky žiji jen na gelech. Jiná energie mi nezbyla. Hanba mi! Naštěstí cíl už není daleko a na Karu se dostáváme v pět hodin. Fyzicky dost použití, ale na duchu osvěženi.
Večerní vyhlášení byla pro nás už jen formalita. Náš cíl, tedy přežít, jsme splnili. To, že jsme v pořadí neskončili nějak slavně, nás netrápilo, vzhledem k tomu, co jsme všechno zažili. Padlo pivko a následně i já.


Žádné komentáře:

Okomentovat