Na plný boty 2015

Na Plný Boty jsem se těšil prakticky celý rok. Je to terénní, trochu orientační běh v Beskydech na vzdálenost 30-45km. Záleží, jak si to kdo natáhne. Vloni se mi tu podařilo získat druhé místo v mužích a letos jsem chtěl opět zabojovat. Už dlouho jsem si chtěl zaběhnout závod v mixech a NPB je skvělou příležitostí. Najít parťačku na takovou šílenost ale není jednoduché, proto jsem musel Denis slíbit, že to nebudeme hrotit, já nebudu bloudit a hlavně si to užijeme. Takže hlavní cíle byly stanoveny a můj vedlejší cíl, dostat se na bednu, byl tajný :-D

                Tentokrát byla základna v hotelu Galík ve Velkých Karlovicích. Někdy jsme tam už v okolí byli, tak jsme se utěšovali, že snad zase tak ztracení být nemůžeme. Po příchodu jsme dostali svačiny od Čistého sportu, což bylo prima. V klidu jsme pojedli a šli si poslechnout tři vrcholy, které nás v noci čekají. V sále je hromada lidí a jsou tu i známé tváře buď z loňského ročníku, nebo z některých ultratrailů. Taky tu potkáváme kamarády z Olomouce. Vloni tu bylo jen sedm mixů a letos kolem třiceti. Nějak narostla konkurence, ale jak říká Jarda Jágr, když chceš vyhrát, musíš porazit všechny J. Tři vrcholy jsou nám známy a trasa nám přijde taky jasná. Teď už jen uvést teorii do praxe. Nic složitého J.

V poklidu se chystáme a já jsem trochu nervózní, že nejsem nervózní jako obvykle. Denis mě asi háže do klidu. Počasí vypadá, že bude přívětivé, a tak ani oblečení není třeba nějak hrotit. Před desátou se všichni kupíme před hotelem a než se člověk stačí trochu zorientovat, tak už je odstartováno. Běžíme docela svižně a snažíme držet tempo. Postupně se náš štrůdl rozpadá, jak si závodníci volí svoji trasu, nebo jak kdo přepálil start. V povídavém tempu dobíháme víceméně až na Přischlop – sedlo. Tam je už třeba se trochu soustředit. První vrchol Gigula (951m. n. m.) je už blízko a já vím, že existují dvě mapy, a na každé z nich vede cesta nahoru jinak. Cestu k vrcholu střelíme parádně a jediné, co to trochu pokazí, je fakt, že kamarády, kterým jsme jistě utekli, střetáváme právě na Gigule. Co se dá dělat, pohoda. Při cestě dolů se nechám trochu unést a moc nad sestupem nepřemýšlím. To nás trochu zanese, ale i tak se držíme víceméně naplánované trasy. Běží se nám fajn a mapování mi nedělá problém. V příjemném tempu časem schrastíme po žluté do Karlovic. Jedna odbočka je docela špatně viditelná, tak přemýšlíme, kolik lidí tu asi zbloudí. Nakonec zbloudilí běžci na tom byli lépe, než my J. Karlovice proběhneme a až při výstupu po modré na vrchol Kotlová (868 m. n. m.) přecházíme do chůze. Po cestě ještě mrkneme na jeleny v ohradě, protože přeci si to chceme hlavně užít! V příjemném rozhovoru stoupáme a blížíme se k druhému vrcholu. Proti nám běží mix a my si uvědomujeme, že tu nejsme na procházce. Je to závod. Opět se dáváme do běhu a postupně proti nám běží další a další mix. Trochu rána, že poslední zmiňovaný mix jsou naši kamarádi, co říkali, že moc neběhají. Asi se stala někde chyba a já pořád nevím kde. Každopádně postup je teď jasný. Orientace je už zřejmá a nám nezbývá, než zkusit dohnat dvojice před námi. Doteď se mi běželo parádně, ale Denis je už trochu unavená, tak jsem zvědav, jak to dopadne. Na poslední vrchol Vysoká (1024 m. n. m.) předběhneme jenom naše kamarády. Takže v našem směru jsme na pomyslném třetím místě. Denis prohlašuje, že jí na umístění nezáleží, hlavně už to chce mít za sebou. Mě ale hlodá… Co když někdo v jiném směru je rychlejší a my pak budeme třeba čtvrtí nebo pátí? Na vrcholu děláme strategický krok a vyměňujeme si čelovky. Vyměnil jsem jistý kužel světla za bludičku a mohli jsme vyrazit. Denče se běželo líp a to bylo hlavní. Poslední čtyři kilometry do cíle nás čekaly po asfaltu a Denča nasadila stíhací jízdu. I když sama by to nepřiznala. To bylo pořád: „Budeme držet tohle tempo, protože rychlejší bych nevydržela“. Tak říkám oukej, a pak vidím, jak mi parťačka zrychluje :-D Za chvilku předbíháme druhou z dvojic. Po chvíli se už objevují světla první dvojce a my běžíme na doraz. Teda to jsem si myslel, než Denča hodila robinzonádu na nerovném asfaltu a sedřela si koleno. Pak nastala chvilka napětí. Jeden mix nás dobíhal a druhý nám utíkal. Vtom Denča „zabejčila“ a rozběhla to. Na dotazy kolik ještě do cíle jsem odpovídal raději míň a doufal, že vydržíme. Až teď to byl běh na doraz a já se snažil parťačku podporovat, co to šlo. Denis už chtěla být tak moc v cíli, že jsme předběhli i první dvojici a bylo. Bylo z toho nakonec třetí místo :-D Ještě že tak, protože za tu bojovnost si to Denča zasloužila. Uleháme do spacáku pod stolem a nedá se pořádně spát, jak tu furt někdo chodí a svítí se. To je prokletí toho, když přiběhnete moc brzy do cíle. Na druhou stranu, dá se to snést J.

Výsledky Mixů:

Ráno je už jenom vyhlašování a jede se domů. Vyhráli jsme extra silný kapky proti nachlazení, které Vám zaručí, že se Vám nemoc vyhne obloukem, tak jako pusa od holky. Dál jsme dostali tekutý  pozdrav od pivovaru Koníček, který padl ještě v autě. A pár dalších drobností, co zpříjemní den.

Na tento závod, tak jako na mou parťačku, můžu pět jen chválu. Díky, že to se mnou vydržíte, a těším se na další ročník J

Stovka Podkrkonoším

Tento závod jsem vůbec neplánoval dopředu. Spíš to bylo takové spontánní rozhodnutí, že si ke konci sezóny zaběhnu ještě nějakou stovku. A 108 kilometrů se zhruba 2000 metry převýšení mi přišla jako přívětivá trať. Musím se přiznat, že mě k tomu asi nakonec přemluvily 3 UTMB body (Ultra Trail the Mont Blanc), které se vždycky hodí mít. Navíc stovkové závody mě vždycky lákají, protože člověk nikdy nemá jistotu, jak to dopadne a jestli vůbec dokončí. Čtyři dny před startem jsem tedy poslal přihlášku, a pak jsem se teprve kouknul jaké má být počasí. Předpověď slibovala kekel.

                Díky Facebooku jsem v pohodě sehnal odvoz z Brna na závod, a pak i v neděli zpět do Olomouce. Takže cestou jsem mohl spokojeně pochrupkávat a naspávat drahocenné hodiny. Po sedmé večer jsme dojeli na start, kde jsem bohužel nikoho neznal. Co už, poznám na trati. S přibývajícím časem se místnost naplňuje závodníky a někteří vypadají, že to berou hodně vážně. Já mám cíl jasný. Po kouknutí z okna ven, chci hlavně tento závod pojmout tak nějak na pohodu, neonemocnět a po závodě se nerozpadnout.

                V deset večer je odstartováno, zapomínám na nějaké to „na pohodu“, a deru se do čelní skupiny. Daří se mi jí držet docela dlouho, protože vždy, když se otočím, vidím jen tmu. Nějak jsme prchli zbytku závodníků. Už jen proto se mi ji nechce opouštět. Mlha sílí a mně se nechce bloudit samotnému. Nakonec se dostaví zdravý rozum, řekne mi, že „na pohodu“ vypadá jinak a že tímto tempem bych na padesátém kilometru umřel. Zvolňuji tedy a nechávám se doběhnout dalšími závodníky. Někdy v noci narazím na Karstena. Závodníka z Německa, co vypadal trochu jako Vabroušek. Teda tak mi v noci za mlhy a mrholení přišel. Akorát teda mluvil německy a měl moje tempo. Hned ze začátku jsme naše přátelství ztvrdili kufrem ve Vítězné. A další hodiny jsme si navzájem pomáhali v držení tempa. Po občerstvovačce v hospodě, kde jsme se zastavili na čaj a polévku, jsem se opět začal proklínat, že tak ženu. Taky jsem mohl zůstat v hospodě pěkně v teple hodinku, nebo dvě a dát si krátkého šlofíka. Ano, začínalo se mi chtít strašně spát. Každá autobusová zastávka mě volala k sobě a nabízela mi pohodlnou lavičku. Naštěstí Karsten mě táhl dál. Byl to ale boj, protože jsem věděl, že tak spěchat nemusím a že je úplně jedno, kdy dorazím do cíle. Protože pětadvacetihodinovou  hranici pokořím s přehledem i po krátkém šlofíku. Těžko říct, co by se dělo, kdybych fakt usnul, vytuhl a vymrzl. Při rozednívání se k nám připojuje Martin. Pochvíli zjišťujeme, že máme společné známé a krom běhu i společné zájmy. Po čase se oddělujeme od našeho německého přítele a frčíme si na samostatné vlně. No frčíme, z popobíhání jsme přeřadili na regulérní chůzi. Všechno už docela bolí a navíc je kosa. Při tom všem začíná kolem mě popobíhat vlk a to je vždy špatný znamení. Už si plánuji, kde najdu ve Dvoře Králové otevřenou lékárnu či drogérii, když vtom mě zachrání support jednoho ze závodníků. Chvála jemu, jsem zachráněn od kousnutí J. 

Před poslední občerstvovačkou nás dobíhá opět Karsten. Na poslední úsek cesty (cca18km) se vydávám už jen s německým doprovodem, protože Martin potřebuje delší pauzu. Karsten už šetří síly  kde jen může, takže běží vždy jen za mnou a nikdy netáhne. Ve Dvoře Králové běžíme podle itineráře, protože moje GPS nezvládla trasování a spolubojovník běží podle mě. Tak se stane, že nás pár lidí předběhne zkratkou. To mě docela naštve a krom našeho popobíhání začínám přitápět pod kotlem. Začínám opět závodit. Skupinku lidí předbíhám, a pak se dobu přetahuji s nějakými Angličany. Ti mi nakonec docela utíkají a zezadu se na mě dotahuje další chlapík. Držím si teda tempo v poklusu i do kopce a vzdaluji se mu. Bojuji až do posledního kilometru. Až později zjišťuji, že ti „naháněči“ ke konci závodu kolem mě, byli z padesátkové tratě a ne ze stovkové. To pak ledasco vysvětluje. Každopádně jsem doběhl do cíle docela zřízenej, ale šťastnej, že se zadařilo. Úplně na pohodu mi to teda nepřišlo, ale asi to jinak sám neumím J.

 Další hodinu jen sedím a snažím se nabrat síly a rozum. Oboje mi po cestě vyprchalo. Po trochu bolestivé sprše, kdy se začínají ozývat unavené svaly, přijde vhod večeře. Vhozenou rukavici v podobě zabíjačkových hodů přijímám. A prdelačka následována jitrnicovým prejtem se zelím byla ideální kombinace na doplnění energie. Kolem sedmé večer jsem hotovej a hledám, kde že to vlastně spím. Letní chatičky mě trochu překvapily, ale byl jsem tak ztahanej, že mi to bylo v tu chvíli úplně jedno. A protože jsem neumrzl, tak můžu psát tento článek J

Díky Tomášovi (organizátorovi) za tento závod. Jde na něm vidět kus práce a odhodlání. Smekám.

Super Sparťan race v Koutech

Když jsem přežil zimní sprint v Jasné i beast v Tatranské Lomnici, tak pro mě dokončení závodu v Koutech v kategorii super, nebylo výzvou. Lákalo mě něco jiného, dostat Sparťanskou minci. To by byla fest příjemná tečka za dokončením trifekty. Když si ale člověk na jaře plánuje závody, tak zase tolik do toho nevidí a vůbec ho nenapadne, že by se mohlo MS konat dřív, než některý „obyč.“ závod. A tak se taky stalo, že jsem si to špatně spočítal a minci na tomto závodě už prostě dostat nešlo. Když jsem to zjistil cca dva týdny před závodem, tak jsem trochu ztratil chuť i motivaci se dál hecovat v tréninku a nechal věci volně plynout. Však se uvidí a nějak to dopadne. Pod svá ochranná křídla mě vzal tým Hedvábní šnuflíci. Za což jsem rád, akorát by si mohli změnit název týmu :-D

                Poprvé ze všech Sparťanů odjíždíme na závod až v ten den konání. Trochu jsem z toho nesvůj, protože startuji v elitní vlně hned v devět hodin. Ale komfort domácí postele je komfort domácí postele. V Koutech se nás schází početnější skupina a v restauraci, ještě plni sil, se hecujeme, jak to všechno podrtíme. Já se úplně na drcení necítím, ale nějak to půjde. Počasí nám přeje, a i když je po ránu zima, vypadá to na pěkný den.

                Stoupám si do druhé řady s respektem k ostatním. V nohách cítím sílu, ale nechci to přepálit. Už jen čekám na start. Po odstartování se ženu vpřed, co to jen jde. Držím se přední skupinky až do prvního stoupání, kde výrazně přituhuje. Já zpomaluji, ale stále se držím na hranici desítky. Furt mám v hlavě, že kdyby byl tento závod o dva týdny dřív, tak by to bylo na minci. Těchto myšlenek se ale musím zbavit a zase se začít soustředit na závod. Žiška je už kdesi za humny, ale před sebou pár lidí stále vidím. Za mnou je rozhodně početnější hladový dav. Když se vypořádám s hlavou zjišťuji, že nemůžu pořádně dýchat. V té zimě mám ucpaný nos a zahleněný krk. Nic moc situace, ale k monkey baru trochu přidušený přeci jen dolezu. Následná kladina, ze které jsem měl respekt, mě pustila dál a já se začínám dostávat do tempa. Jakmile se zahřeji na provozní teplotu, tak už se mi běží skvěle. Volně dýchám a není už moc překážek, kterých bych se bál. U oštěpu s nadílkou angličáků počítám, takže není překvapení, když se netrefím. Po tom, co zvládnu šplh i boulder vím, že další angličáky se už konat nebudou. Neohroženě běžím vpřed, než klesnu pod tíhou pytle s pískem. Docela slušně nám naložili a já trpím. A to ještě nevím, že neskučím naposledy. Teda Sparťan neskučí, ale bojuje. Takže to není naposledy, co musím pořádně zabojovat. Když si beru kbelík s kamínky na rameno, všimnu si, že je naprasklý, ale kašlu na to. Po pár metrech zjišťuji, že je to pěkně na prd mít prasklý kýbl, ale už se nedá nic dělat. Balancuji na hraně zlomeného krku a vysypaného nákladu, což stojí dost sil. Cíl je ale už v dohledu, tak zabejčím. Na řadu přichází mokrá překážka a jsem moc rád, že ji orgové zařadili až na konec. Na předposlední překážce ještě hážu kaskadérský kousek přes síť, díky níž jsem předběhl dva Sparťany, ale za cenu, že jsem tam málem nechal nádobíčko. Díky tomu ještě svedeme souboj ve vodě, kde se ubráním alespoň jednomu attacku. Cíl tentokrát vidím strašně rád. A jsem moc rád, že už mám tu medaili na krku. Je mi šoufl a nevím co dřív. Totálně promočený a vyčerpaný bych ideálně někoho, kdo za mě uschne u ohniště, převlíkne se, nají a dá si pivo. Zatím jsem jen přešel k ohni a letargicky pozoroval ostatní. Všichni natěšení, nažhavení do startu a tak to má být. Po tom, co jsem se dal do kupy a dal si ještě minibojovku dojít k autu a převléci se, jsem se šel podívat na trať. Postupně jsem viděl asi všechny Hedvábné Sňuflíky jak bojují na trati a jsem rád, že jsem jim mohl fandit a vidět jejich xicht..obličeje, jak se musí ponořit do vody :-D

                Za mě podařený závod, ověnčený 16. místem celkově. S malou hořkou pilulkou v podobě mince. Každopádně aspoň je motivace na příští rok ;-)

             

Karpattrek - Rychlý průzkum Muráňské planiny

Již dlouho mě lákalo zkusit si nějaký etapový závod. Proto, když jsem se dozvěděl o tomto dvoudenním závodě, kde člověk běží relativně  na těžko a s parťákem se v terénu snaží najít co nejvíce kontrol, zaujalo mě to. Do povinné výbavy patřil mimo jiné i stan, vařič a spacák, což dávalo tušit laborování s váhou batohů. Stín (parťák) to vzal docela odvážně a vzhledem k tomu, že karimatka nebyla v povinné výbavě, tak jel bez ní.

                Když by to bral člověk hodně na pohodu, tak by váhu moc neřešil. Normálně si zabalil a takový batoh by pak vážil s klidem kolem deseti kilo. S takovým závažím se moc běhat nedá, a tak jsem přemýšlel, kde ušetřit váhu. Nakonec jsem doma našel svůj první stan, ve kterém jsem spal naposledy asi v páté třídě. Nevěřil jsem, že ho ještě vůbec máme. Jeho váha 1,5 kila dala zapomenout na to, že už asi ztratil větruodolnost, nepromokavost a že jsme se do něj v oné páté třídě tak akorát vešli dva. Dál jsem si od kamaráda půjčil péřový spacák, který je menší, lehčí a teplejší, než můj. A nakonec jsem poslední dva týdny doma vařil kafé na kartuši, abych ji tak zpola vyprázdnil. Tak jsme dostali batohy na snesitelnou váhu, i když proti některým soupeřům se stále máme co učit.

                Měli jsme štěstí, že krom nás jeli na závod i kamarádky z Brna, tak jsme ideálně obsadili auto. Cesta na Muráň, díky kolonám a objížďkám, byla malé peklo. Přesto jsme se kolem jedenácté večer objevili v tělocvičně, kde se k našemu milému překvapení, ještě nespalo, ale točilo pívo. Tož jsme se seznámili, kopli do sebe pár škopků a šlo se na kutě.

                Ráno vstáváme, začínáme se chystat, ale mně se zdá, že tu nevidím moc týmů. Všehovšudy, po některých odhlášených, se nás sešlo celých devět týmů. Co naplat, komorní akce bývají nejlepší. Je zábavné pozorovat, když při oblékání Kudrnovských dresů, nás ostatní hned pasují do role favoritů. I když my se tak necítíme a zkušenostmi zrovna taky moc neoplýváme. Startuje se v deset a my vybíháme do sychravého počasí. Nikdo neběží naším směrem a Stín docela zatápí pod kotlem, že mu sotva stačím. Takovým tempem bych neběžel ani nalehko, natož takhle. Naštěstí mu za chvíli dochází pára. První kontrolu nacházíme bez problémů a při cestě zpět nám zkříží cestu první jelen. Je období říje a během víkendu jich potkáme ještě několik. Máme štěstí. Do teď jsem ale netušil, že jeleni jsou taky velký „bestie“ J. Po chvilce potkáváme naše holky, jak běží v protisměru. To je taky naposledy, co je dneska během závodu vidíme. Pak už jen potkáváme dvě nejzkušenější dvojce v závodě, které pracují spolu. To nám zrovna klidu nedodává a počasí  se horší. Další kontrolu ani s 6 páry očí nemůžeme najít, a tak s pomocí přítele na telefonu se dozvídáme, že je jinde. Se Stínem se vydáváme vstříc asfaltu a oddělujeme se od favoritů. Jako jediní pak tuto kontrolu nacházíme o kilometr dál po cestě. Asfaltka i počasí začínají trochu prudit, a tak si krátíme chvíli vymýšlením přezdívek ostatním týmům. Tím zaháníme trudomyslnost a necháváme asfaltový podklad za sebou. Doufal jsem, že už pro dnešní den ho bylo ažaž, a že už ho neuvidíme. Bohužel jsem se mýlil. Volíme docela velký okruh a doufáme, že to všechno stihneme oběhnout. Protože nedoběhnutí v časovém limitu by znamenalo diskvalifikaci. Na trasách se nám daří srážet časy proti mapě zhruba na polovinu, z čehož máme radost. A kdyby nepršelo a nebyla taková zima, tak i krajina a příroda kolem je moc pěkná. U Ledové   jamy  potkáváme  naše soupeře, opět oba týmy spolu. Víc očí víc vidí J. Nenecháme  se  nějak rozhodit a běžíme dál. Bohužel další kontrolu nemůžeme najít. Dvakrát si vylezeme na ten stejný, ale pokaždé  špatný  vrchol, a tak to vzdáváme. Měli jsme jen mapu od pořadatelů, a ta nám nějak nestačila. Aspoň budeme vědět pro příště. Říkali jsme si, že si spravíme chuť aspoň na poslední kontrole, ale taky bohužel. Nová mapa se od té naší lišila pouze tím, že odbočka byla o víc jak půl kilometru jinde, a to jsme už prostě nedohledali. Na tábořiště jsme se dostali zhruba 5 minut před časovým limitem a stejně jsme nebyli poslední. Dva týmy přišli až po. Organizátoři proto změnili pravidla a dali jim jen trestné body. Neříkám, že to udělali špatně, ale mě změny pravidel během závodu trochu zneklidňují. Večer na tábořišti byl ve znamení sušení věci. Se Stínem jsme během závodu hrdinsky chodili jen v trikách a dresech a teď je bylo třeba aspoň trochu usušit. Stín to vzal opět po svém a totálně se vyudil a taky trochu vysušil. Se stavěním stanu jsme čekali až do noci, kdy bude pod přístřeškem trochu místa, protože v náš stan jsme neměli stoprocentní důvěru. Když jsme ho pak stavěli, tak jsme sklízeli úsměvy od ostatních. A když jsem lezl jako druhý do stanu a Stín mi rovnou musel pomáhat do spacáku, protože ve stanu bych se do něj už nezapnul, věděl jsem proč.

                Ráno vstávat v šest do šera bylo krutý, skoro stejně jako si brát potom na sebe vlhký triko a mokrý dres. Na start se už docela těšíme a počasí vypadá, že by se mohlo taky už umoudřit. Rychle zakreslujeme místa do mapy a se včerejšími body v tom už začínám mít trochu guláš. Některé kontroly jsou stejné jako předchozí den, a tak si je dáváme na jistotu. Včera večer jsme pobrali trochu rozumu ohledně strategie a dneska ji plánujeme využít na maximum. Obíháme všechny kontroly kolem tábořiště a přes hrad Muráň se už hrneme na další nejvíce ohodnocená místa. Když Stín zjistí, že chci dát oba vysílače, tak se pro něj stávají spíše vysírače J.  Moc nechápu, jak celou dobu může Stín existovat jen na Delisách, později zjišťuji, že nemůže. Ke konci máme trochu problém s vodou a parťákovi dost rychle dochází energie. Naštěstí první vysílač střihneme na první dobrou a druhý s vypětím všech sil dáváme taky. Za krásného slunného počasí se dostáváme do cíle chvilku po dvanácté hodině. Tentokrát nestihl časový limit jeden tým. Moc nevím, jak se měnila zase pravidla, byl jsem z toho nějaký zmatený. Každopádně gulášek k obědu a „bedna“ po obědě pro nás i pro holky byla fantastická.

"pohár"

                S holkama přemýšlíme co s načatým víkendem. Přeci jen máme v pondělí státní svátek a není kam spěchat. Lucie ztratila na hradě mp3, a tak je rozhodnuto. V hospodě dáme ještě na oslavu pár škopků a razíme dobýt hrad. Tempo je za poslední dva dny nějaké pomalé, ale nikomu to nevadí. Po cestě nás napadne, krom jiných bomba nápadů, vzít na hrad dřevo, že si uděláme oheň. Akorát se vzdáleností jsme to nějak nevychytali a dřevo se docela proneslo. Aspoň, že Lucie byla vysmátá od ucha k uchu, když našla svůj přehrávač. Stín mezitím nasadil tempo a celou cestu na hrad jsme ho už neviděli. Když jsme se na hrad doplazili i my s hromádkami dřeva, začínalo se šeřit a na hradě už jeden oheň plápolal. Měli jsme to štěstí, že hradní páni nás pozvali ke svému ohni. Byli to zajímavý lidé a náš večer tím rozhodně obohatili. Taky nám ukázali, kde je nejlepší spaní proto,  aby  jsme  v  noci viděli krvavý měsíc a ráno krásný východ slunce. Měsíc jsme zvládli úspěšně prospat, ale východ slunce jsme si už ujít nenechali. Ráno bylo tak parádní, že jsme z hradu dolů k autu schrastili až kolem jedenácté dopoledne. Cesta zpět do ČR, díky uzavírkám, rozkopaným silnicím a kolonám, nám trvala bezmála deset hodin. To bylo teprve peklo.

Naše parta: Lucie, Kača, Stín a já

                Parádní akce s milou společností. Díky organizátorům Jairo týmu. Příště zas J !?

A na závěr: Mira Mira Mira Mira....:-D

ME Sparťan race - Tatranská Lomnica, aneb Kdo přežije, vyhraje!

Závod Sparťan race je asi nejznámější, nejrozšířenější a v součtu největší terénní překážkový závod na světě. Nejčastěji se běhá ve třech podobách. Sprint, Super a Beast, který je z nich nejtěžší a má parametry minimálně 20 kilometrů a 26 překážek. Všechny závody jsem si vyzkoušel už vloni a díky tomu jsem získal i ocenění Trifekty. Letošní rok jsem si udělal zajímavější. Proto jsem si nejprve zaběhl zimní Sprint a teď mělo následovat Mistrovství Evropy v Beastu. To slibovalo ještě přísnější a ostřejší parametry tratě, než je norma.

Tak se stalo, že nás v sobotu ráno nastupuje šest do tranzitu směr Tatranská Lomnice. Čtyři šílenci, co si jdou najít své „dno“ a dvě morální podpory. Tatry nás uvítaly studeným počasím. To nám však nebrání si udělat výlet k Zelenému plesu přes Skalnaté pleso. Pozitivní převýšení trochu šulíme, vezeme se lanovkou, přeci jen si další den dáme do těla dost. Pod lanovkou nám běhají Sparťani, kteří dneska zápasí na trati Sprint. Jen lehce zaslechnu moderátorova slova, ať si dávají bacha ve vodě, že se tam dost lámou nohy. To mě teda moc nepovzbudí. No nic, dneska se výletuje a tohle budu řešit až zítra. Výhledy kazí jen mraky, déšť a zima. Trochu se nám to protahuje a do kempu dorážíme skoro za tmy a už valíme rychle postavit stan. Nožky příjemně bolí a já doufám, že zítra budou připraveny.

Moc jsem se nevyspal, protože celou noc déšť bubnoval na stan. Ráno sice už nepršelo, ale vstávalo se do mokra.  Přemýšlím, v čem poběžím a husí kůže na rukách mi trochu napovídá. Začíná složitý kolotoč, co a kdy sníst a jak se obléknout teď a co až pak. Do toho všechno zabalit a frčíme na registraci. V místě startu se to už hemží závodníky. Vlajky různých států vlají ve větru na pozadí zamračeného Lomnického štítu. Mně je pořád zima. Čas se neúprosně žene k deváté hodině. My už jsme připraveni na rozcvičku. Než se třikrát ohlídnu, tak je po rozcvičce, asi závodníci ME nepotřebují žádné společně rozehřátí. Co už, jdeme se řadit na start. Zachovávám soudnost a neženu se do první řady. Přesto si nacházím místo někde vepředu. Hlavou mi  bleskne: Bacha na první vodu, lámají se tam nohy! A jde se na to!

Je odstartováno, malá část lidí běží přede mnou, velká část lidí za mnou. Kéž by to tak bylo i na konci. Seběh k rybníčku a následný brod  je mnohem jednodušší, než jsem si myslel. Jak tu se někdo může zranit nechápu. Začíná stoupání po asfaltce a mně se běží dobře. Můj dobrý pocit z běhu do kopce končí ve chvíli, kdy mám dělat první sérii angličáků díky nevydařené kladině. Hrne se přeze mě vlna Sparťanů a to není dobře. Ještě než se dostaneme na nošení pytlů, tak dobíhám kamaráda Martina. Na stanovišti dostáváme přidáno a místo klasického jednoho pytle dostáváme dvojitou dávku. Na to, že je písek mokrý se tu nehraje. Trasa stále stoupá a mně se ještě chvíli daří běžet. Pak to jde už pouze pěšmo. Na stanici lanovky Kamenné pleso se trasa láme a směřuje opět dolů. Ještě je důležité si zapamatovat kód 65Erika2195. A tak při seběhu, když nikdo kolem není si nahlas odříkávám tohle magické zaklínadlo, které mně později zachrání od dvou sérii trestných angličáků. Na laně mi trochu chyběly uzly, ale dal jsem to. V zápětí na boulderu mi chybělo štěstí a nedal jsem to. Největší převýšení nahoru i dolů je za mnou a ještě mi do cíle chybí přes 20 kilometrů. Začíná rovinatější, ale neméně zajímavá část. Následuje hromada překážek, které ani nepočítám a jen je sekám, jak jdou za sebou. Dětský sen si plním při výlezu na velký stoh slámy. Silný zážitek mám z pískovny, kde se brodíme nespecifikovatelnou břečkou, které dala asi základ hromada hnoje. Začínají mě fest bolet stehna, začínám balancovat na hraně křeče. Do teď jsem si liboval, že jsem vyběhl do závodu jen tak na lehko.  Ten správný nečas mě zastihl v potoce. Nevím, jak dlouhá trasa se dohromady potokem šla, ale střelil bych tak dva kilometry. No nic moc. Do toho jsem zjistil, že jsem po cestě ztratil čip, a to taky morálce nepřidá. Šťastný vylézám z potoka a celý nešťastný lezu pod ostnatý drát. Tentokrát to dost bolelo. Oštěp samozřejmě netrefuju a následující angličáky protrpím. Teď vím, že vytáhnout to pekelně těžký břemeno prostě musím, nebo se z dalších angličáků pos… Teď je mi mých 84 kilo k dobru. Vší silou, zoufalstvím a podporou fanoušků břemeno vytáhnu nahoru a je skoro hotovo. Přeskok ohnivé překážky je už jen třešničkou na dortu.

Výsledky v kategorii ME

Na to s jakou formou jsem do Lomnice přijel, tak jsem s 51. místem na Mistrovství Evropy spokojený. A hlavně jsem šťastný, že jsem ze sebe dokázal vydat všechno, co ve mně bylo. Naštěstí jen silově a morálně, žaludek vydržel :-D Díky kamarádům, že jsem s nimi mohl zažít takový príma dobrodrůžo. Jen sousloví „Fair play“ dostalo zase jednou zabrat. Někteří Sparťani se nechovali úplně sparťansky a tajili své černé pásky. To ale ať si každý přebere v hlavě, jestli mu to za to stálo.

Kunovický MINIduatlon 2015

Ještě v úterý před závodem jsem o existenci tohoto závodu neměl ani tucha. Krišpulda mi poslala odkaz s tím, že by to mohl být fajn sobotní program. Mě fest bolelo lýtko a počasí vypadalo taky na pěkný peklo, tož jsem souhlasil. Duatlon jsem ještě nikdy nejel, tak to aspoň bude zajímavá zkušenost. Z Valmezu je to jen kousek, a tak cestu na závod absolvujeme na kolech, abychom se předem trochu protáhli. Slunce už začíná peklit a bude hůř. Člověk si říká, co to bude za závod, když je to v takové malé vesničce, ale výsledek mě příjemně překvapil. Kvalitní zázemí, ochota i připravenost. Je vidět, že to nejsou začátečníci. Na rozdíl ode mě J. Schází se nás tu přes sto závodníků ve všech možných kategoriích. Jsme tu víc jak s hodinovým předstihem, tak máme čas si v  pohodě odvést kola do depa a pořádně se zavodnit. Při lehkém rozklusu před závodem už sluníčko pěkně peče. Odhadujeme, jak to asi půjde, a já mám tušení, že to moc nepůjde. Pořád mám dost strach, že zakřečuju, protože poslední týden s tím dost bojuju. Největší strach mám ale ze sjezdu. To je přímo noční můra. Pak si s Krišpuldou říkáme, co tady vlastně děláme, jak by nám bylo dobře někde u rybníka :-D Odbije dvanáctá hodina a my se vrháme vpřed na poledním slunci. Tempo rozbíhá štafeta a největší blázni se jich drží. Já se snažím taky držet, ale dokážu to jen chvíli. Běh mi moc nesedne a ke konci mě dobíhá i Kris. Nakonec se ve mně vzedme chlapský ego, a tak do depa dobíhám před ní :-D Tam jsem ale totálně vyřízenej. Nějakým způsobem se vyhrabu na kolo. Dojíždím Kris, co mě v depu předběhla. Na kole mi to sedne, po rovině a do kopce mi to jde. Začínám předjíždět lidi a dostávám se do rytmu. Pak přichází první prudký sjezd a já „posraně“ přibržďuji. Tak nějak jedu spíš sám, než že bych se někoho držel.  Celá jízda probíhá tak, že do kopce a po rovině občas někoho předjedu já a z kopce občas někdo předjede mě. Což mě fakt štve. Asi si budu muset na příště odmontovat brzdy, jinak nevím J Příjemné jsou občerstvovačky, kde lijí organizátoři studenou vodu za krk. Vedro je strašlivý a voda přijde vhod. Sjezdy jsem zázrakem přežil bez úhony a druhá zastávka v depu byla mnohem rychlejší. Tak rychlá, že jsem se zapomněl osvěžit a rovnou jsem vyběhl na trať. Hlava chtěla běžet, ale nohy ne. Nevím, co se dělo, ale bylo to fest slimáčí tempo. Tož jsem zatnul zuby a nějak to doklusal.

foto: obec Kunovice

Za nějakých 6 minut po mě dorazila i Kristýna. Někde ve sjezdu chytla lišaj, tak se na ni zdravotníci v cíli vyřádili. „Mokrý“ koutek je v tuto chvíli nejvíc nejlepší. Je potřeba se pořádně ochladit a doplnit tekutiny. Za odměnu si dávám gulášek a jsem spokojený. Při vyhlašování výsledků se jdeme ještě smočit do nádrže, když vtom slyšíme naše jména. Jen tak na boso si vybíháme na rozpálené stupně vítězů a bereme první místo v párech. Medaile hřeje u srdce a kovový stupínek pálí do noh J Počkáme do konce vyhlašování i tomboly, pak to se mnou šije, že by bylo dobré odlovit tu wherigo keš, co tu je. Je to jenom na hoďku, tak si nemá cenu brát s sebou ani vodu, vždyť za chvíli jsme zpět. Akorát jsem se blbě podíval, tak po více jak třech hodinách běhání po lese a schovávání se před německými vojáky za II. Světové války jsme keš odlovili. To byl akorát čas vyrazit navečer zpět do Valmezu.

foto: obec Kunovice

Atlas adventure 2015

Tento závod začíná dřív, než jsme všichni čekali. Je půl hodiny před srazem v Brně a Krista ještě letí s předním kolem do cykloservisu. Nakonec to tolik nevadí, protože naložit dvanáct kol do vozíku zabírá taky dost času. Vyjíždíme s drobným zpožděním, které se na dálnici mění ve zpoždění obří. V autě vzniká panika, že nestíháme start noční etapy nebo minimálně aspoň výklad trati. Moc tomu nepomáhá ani plánovaná zastávka pro mé věci v Olomouci. Auto s vozíkem funí do kopců a svou spotřebou by se mohlo rovnat obrněncům, co jezdí po Libavé. Nakonec se skoro prázdnou nádrží dorážíme v devět večer na Davidův mlýn. To je dokonce o něco dřív, než vloni J

                Po loňských zkušenostech víme, že na noční etapě není kam spěchat. Raději si dát záležet na plném počtu bodů na disciplínách než něco uspěchat. Proto jen napálíme lodě, aby se neřeklo, a pak už zbylé disciplíny absolvujeme v poklidu. Těším se na početní úkoly a prolézání spletitější světelnou sítí, to se ale bohužel nekoná. Zato je aspoň zábava s kočkodanem v bazéně. V životě bych na to nepřišel, naštěstí já jsem ve vodě a Krista si láme hlavu. Do stanu nás nakonec ulehá devět, což se dost blíží maximální kapacitě stanu. To slibuje aspoň pořádný čurbes J

                Ráno nás probouzí budík v šest. Do otáček nás ale dostávají až Kubovy vtipy. Dost se u toho smějeme a vtipy gradují, až nás krotí  nějaký hrdý otec. Co už, aspoň vstáváme. Mapu dostáváme až chvilku před závodem, takže není moc prostoru k přemýšlení, jak to pojedem. Každopádně já mám jasno, že pojedu naplno. Žádná „válečka“ jako minulý víkend. Ve stanu těsně před závodem balíme věci a je zázrak, že vtom binci najdeme celou povinnou výbavu. Mezi tu by se dal řadit i opalovací krém, protože sluníčko už začíná slušně připalovat. Nakonec volíme variantu začátku bez kola. Po startu si proběhneme podle ortofotomapy Kružberk a kvůli čekačce na vysokých lanových aktivitách raději sedáme na kola a razíme do terénu. Kolem Kružberských skal se jen proženeme a frčíme si zastřílet ze vzduchovky. Ze začátku bojuji s pojistkama na zbrani, ale nakonec dva terčíky sestřelím. Krista v trávě plechové panáčky bohužel nenajde, ale myslím, že není jediná. Šifru nacházíme rychle. Necháváme si ji na pak, to ale ještě nevíme, že žádné pak nebude. Po cestě ke crossběhu sbíráme první cyklokontroly. Některé máme hned, u některých to trochu trvá. Samotný crossběh je na chvilku. Spíš začínáme cítit sluníčko a už se těšíme na plavání v Hartě. Nejdřív nás ale čeká OB. Bohužel proběhl na stanovišti nějaký šumíček a dochází k nedorozumění. Na konci „vymlíkované“ trasy je lodní přístav a my netušíme, že je pro jiné kategorie, takže se v mapě logicky hledáme jinde. Výsledkem je hodinová ztráta. S takovým mankem teprve vybíháme na správnou trasu OB. Samotný orietační běh nám už jde hladce. V hlavě se však probouzí myšlenka, že nám právě utekla bedna. Proto mě následné plavání v Hartě už tolik nebaví. Při výběhu na Velký Roudný mě začínají brát trochu křeče a já si uvědomuji, že jsem ještě dneska pořádně nic nesnědl a trochu trudomyslním. V menší krizi si pro jistotu dvakrát obkroužíme Malý Roudný, než najdeme kontrolu a mě se vrací chuť do závodu. Na kole mi to jde, a i když mě bolí nohy, tak cítím energii. Krista rozhodně nezůstává pozadu a tak se nám daří kilometry na kole docela rychle pořádat. A aby to nebylo tak jednoduché, hlásí se první defekt. První výměna duše na novém kole probíhá střelhbitě. Následné pumpování novou pumpičkou už je trochu maturita. Pozitivně nás překvapuje, kolik závodníků nám nabízí pomoc. Docela nás tlačí čas, takže plán na objetí většiny cyklokontrol padá a uháníme na skály. Tam skoro nikde nečekáme. Protože jsem se vloni asi málo vybál, zopakuji si slanění z přehrady. Na boulderu i nízkých lanových překážkách se nám daří. Kámen úrazu přichází až při lezení. Po loňsku nemám velké oči, tak lezeme jednodušší cesty. Spíš než obtížnost nás ale zastavuje čas. Půl hodiny do konce závodu a my chceme ještě stihnou vysoké lanové aktivity a crossbike. V lanáči se zasekáme a čas se neúprosně krátí. Já končím na lanových aktivitách přesně v šest a Krista chvilku po mně. Deadline ale není zeď a proto ještě vyrážíme na crossbike. Sice dorážíme do cíle deset minut po limitu, ale za těch 30 bodů to stojí.

                Od teď se mi nic nechce. Jsem docela vysušenej a občas mě chytá křeč. Pro jistotu do sebe kopnu pár točených kofol a jdu si vystát frontu na sprchu. Teprve až do sebe dostávám normální jídlo se začínám těšit na večer u ohně ve společnosti piva, špekáčků a Kristy samozřejmě. První společný závod a během toho shonu jsme se ani nestihli porafat. Né, že by potom ano J Večer jsou už vyvěšené výsledky, ale já se chci nechat překvapit až při vyhlašování.  Stejně se ale výsledek dozvídám hned po ránu od nedočkavé Míši J Páté místo pro Kolibřikovu zpověď v mixech není nejhorší. Víceméně po nevydařeném OB tuto pozici předpověděla i Kris, takže žádné překvápko. Aspoň je do příště co zlepšovat.

                A aby toho na neděli nebylo málo, vydáváme se všichni ještě na koupačku na Náklo u Olomouce. A co všechno uvidíte, když přeplavete z jedné kamínkové pláže na písečnou placenou pláž vedle, vám ani raději popisovat nebudu. Zážitek to je ale taky veliký :-D

EPO survival 2015

Ve dvě ráno mi zvoní budík a mně se nechce. Nechce se mi vstávat při představě, jak včera při výkladu trati strašně lilo, a jak bude dneska všechno blátivé. Podle okolních zvuků se už probouzí většina osazenstva kempu a co je hlavní, teď neprší. Podle předpovědi by už ani kapky z nebe padat neměly, a tak goráčovku nechávám ve stanu. Vojta ještě chvilku dělá, že spí, a než se vyhrabeme ze spacáků, je 2:10. Za padesát minut stihnu akorát hodit věci do batohu, hodit snídani do sebe a přidělat mapník na kolo. Zatímco maturuji s mapníkem, Vojta nuluje čip a jde se na věc – je odstartováno.

První výběh na kopec prokřečuji díky pozdní snídani, ale na kánoi se to už lepší. S Vojtou se dostáváme do tempa a závod se nám začíná líbit a možná i dařit. Taktika je jasná, mapu projedeme spodem a hlavně první polovinu závodu pojedeme pěkně na jistotu. Po chvilce na kole zjišťuji, že náš, předešlého dne vyrobený mapník, není dokonalý a jeho nedokonalé součásti začínají odpadat. Projíždíme pár kontrol, pózujeme fotografovi a o půl šesté ráno už vybíháme na trek. Deset let starou orienťáckou mapu jsme nečekali. Doufali jsme v jasně značený dlouhý okruh, co už. Ze začátku trochu bloudíme, pak nám to jde a pak zase trochu bloudíme. Když jsme vybíhali, tak nám bylo řečeno, že za hoďku a půl nemáme co dělat. My, po více jak dvou hodinách jsme měli půlku kontrol. Kde se stala chyba?  Že mapoval Vojta říkat nebudu :-D Já si zase vybral svoje dlouhé zkratky při mapování na kole ;-) Při krátké poradě jsme se dohodli s Vojtou, že spodní část mapy už nebudeme potřebovat, a tak jsem vylepšil náš mapník (uřízl jsem spodní třetinu mapy, bohužel i s legendou). Pak už se mi jelo mnohem líp, na mapu jsem dobře viděl, akorát ta legenda by se hodila.

Frčíme na bolskros a je docela chladno. Mraky se stahují a začíná pršet. To není zrovna ideální počasí na koupačku. Navíc je nám docela kosa i tak. Trochu si hrajeme s myšlenkou, že bolskros přeskočíme. Když už ale jedeme kolem a prší, tak jdeme do toho. Přeci nejsme másla. První úskalí začíná už při vlezu do vody, to je strašná kosa a do dalšího postupu nás hecují místní rybáři. Dál už je to relativně snadné. Jen jednou si tam málem urazím hlavu. Při bloudění na další kontroly nacházíme štáb České televize, jak natáčí nějaký seriál ze Sudet. Taky pak zjišťujeme díky dřevařům, že jsme trochu úplně někde jinde na mapě, než si myslíme. Chvilku takhle blbneme a hledáme kontroly a pěkný výhledy. Kolem dvanácté jsme už na biatlonu. Poprvé střílím z malorážky a 3/5 se mi nezdá nejhorší. Vojta si vybral slabší chvilku, a tak má naloženo trochu víc trestných koleček. Taktika, že inline a skály absolvujeme za sucha, se bortí při dalším deštíku. To mě jako začátečníka na bruslích moc netěší. Nějak to dokloužu pod skály, ale potěšení z toho moc nemám. Ani následně vylezená cesta, do které jsem nalézal za mírného deště, a docela dlouho jsem v ní kempil, mě moc nenadchla. Hlavně mi přišlo, že máme strašně moc času a málo věcí před sebou.

 Nějak jsme si to špatně propočítali a vynechali moc cyklokontrol. Na druhou stranu máme aspoň víc času koukat kolem sebe při sbírání kontrol po městě. Obhlídneme Medvědárium a už frčíme na slanění. Kdo chtěl slanit do proudu a aby měl vody po pás, musel slaňovat na prvních dvou lanech, jako Vojta. Pro „nudaře“, jako pro mě, byla všechna ostatní. V cíli jsme byli o hodinu a půl před vypršením časového limitu. Je to sice brzo, ale zase jsme mohli sledovat příjezdy většiny týmů J

Po delší době závod, kde jsem nebyl v cíli totálně vyřízenej. Závod jsme si parádně užili a moc nás bavil. Večírek už byl jen bonus navíc, stejně jako ledová sprcha v kempu a nedělní horečka doma J

CUTT Jeseníky - od pramínků k potůčkům

Na tento závod jsem se už delší dobu těšil, protože byl můj první, co se běžel celý přes den, a tak sliboval, že si konečně prohlédnu celé Jeseníky. Ráno se tomu moc nechtělo a skryté indície naznačovaly, že bych měl raději zůstat doma. Začal mi téct camelbag, zapomněl jsem si opalovací krém, napraskly mi brýle a do toho přijel kamarád s hodinovým zpožděním, a tak jsme se do Vrbna dostali až půl hodiny před startem. To už nezbývalo moc času skoro na nic. Nakonec největším problémem nebyl camelbag ani opalovací krém, ale hůlky. Nějak jsem se nechal zviklat a řekl si, že poběžím bez nich, že se mi bude lépe číst v itineráři. To byla taky věc, na kterou moc nejsem zvyklý. Na startu potkávám tváře z Jesenické stovky, co se běžela před čtrnácti dny, a i starší kamarády. Vypadá to na bájo závod.

Po odstartování se běží pohodovým tempem a já si říkám, co se děje, že nikdo nepeláší zběsile pryč, jak tomu vždycky bývá. Běžíme pěkně ve skupince v klidečku a postupně lidi odpadávají. Já v prvním dlouhém táhlém kopci raději taky zpomaluji. Přeci jen cíl je ještě daleko. Sluníčko se do nás opírá a my využíváme každý stín, dneska bude horký den. Na dvacátém kilometru jsme na Videlském sedle a to za necelé dvě hodinky. Tady je zřízena občerstvovačka a já se cítím zatím v pohodě. Následné stoupání na Švýcárnu mě z pohody trochu vyvede. Nahoře po sněhu a ledu už není ani památky. Když porovnám, jak jsem tu kosnul před dvěma týdny, a jaký je tu vedro teď… Na hlavní štráse na Praděd je hromada turistů a my jsme se pro ně stali trochu atrakcí. Mně to nevadí a díky tomu se mi běží i trochu líp. Přeci nebudu ukazovat před cizíma lidma, jak jsem zmožený J Z Pradědu se mi běží bájo. Na odbočce potkávám Kláru a já vím, že dvacetiminutový náskok mi na ni nebude stačit. Dále sbíháme až skoro k dolní přehradě Dlouhých strání. Tuhle cestu jsem ještě nikdy nešel a skákačka po kamenech směrem dolů je příjemné zpestření. Ostatně minimálně polovinu celé trasy vůbec neznám a moc se mi líbí. Na stezce nacházím první pramínek a od té doby se osvěžuji a piju pomalu z každé louže. Jsem u dolní přehrady a potřebuji k horní. Přichází první dlouhá pruda. Nekonečný asfalt a ostré sluníčko. Ani další občerstvovačka mi nějak výrazně nepomáhá a navíc mě dohnala i Klára. U horní přehrady chvilku bloudíme, protože itinerář trasy tu není moc srozumitelný. Na obhajobu organizátorů musím říct, že Marek o této části trasy možná před startem něco povídal, ale nedával jsem pozor. Pěkný seběh do údolí jsem si moc neužil, protože mi začal křečit žaludek a tento pocit ještě neznám. Teď už doufám, že ani nepoznám. Vzpomínám, jak jsme tu s parťákem předloni drtili Horskou výzvu a přitom odbočuji špatně a dávám si další malý kufr. Cesta po žluté na Jelení studánku je nezapomenutelná. Člověk se drápe do kopce, zpytuje svědomí, že si nevzal hůlky a pomalu ukusuje výškové metry. Ukusoval jsem je tak zuřivě, až se mi rozpadly sluneční brýlky. Nahoře se pak otvírá nádherný výhled do údolí a člověk, celý hotový, by si nejraději kecnul do trávy. U Jelení studánky mě vítá boreček v maskáčích, co si dává lahváče a akorát nabíjí bongo. Vím, že na Ovčárnu, další občerstvovačku, to mám už za pár, ale břicho je stále proti a neběží se mi moc dobře. Vlastně se mi ani dobře nejde. S Kanadou prohráváme 0:2 a to mi náladu taky zrovna nezvedne. Po cestě si vzpomínám, kde jsem odhodil do křoví nedojedený toust s tvarůžkem v minulém závodě, ale nehodlám ho hledat. Na Ovčárně se nás tam sesypalo během chvilky hned několik. Já, abych nezapadl do stereotypu, jsem si pro jistotu rozmázl gel v batohu. Na občerstvovačce potkávám kromě jiných kolegu, se kterým jsem před dvěma týdny dobíhal Jesenickou stovku, ale tentokrát má navrch. Břicho se vzpamatovává, ale mně už nějak nejde nahodit motor. Z kopce to jde, do kopce už moc ne. Při dalším malém kufru potkávám kamarády z Olomouce. S nimi se plus mínus držím až do konce. A aby to byl správný český ultratrail, tak nesmí chybět sjezdovka nakonec. Tu jsem si taky docela užil. Není nic lepšího na závěr. Venku se šeří a já dobíhám do cíle za jedenáct hodin a nějaké drobné. Bohužel následující program jsme vyměnili za brzkou cestu domů, a tak jsme o něj přišli. Trasa byla parádní a závod se mi celkově líbil. Myslím, že má docela potenciál růst. Díky za něj

Dlouho jsem vybíral svou první – Jesenická stovka

Už vloni mě lákalo si vyzkoušet nějakou tu stovku a rozhlížel jsem se kolem, co se tu všechno běhá. Byl jsem i na delších závodech, ale chtěl jsem vyzkoušet, jaké je to běžet bez parťáka. Když se člověk může octnout sám na trati a nevidět nikoho před sebou, ani za sebou. Bojovat se všemi strastmi cesty sám. Nakonec jsem se rozhodl pro Jesenickou stovku. Důvodem byly dobré reference a taky vzdálenost (respektive blízkost). Sice je to tak měsíc, co jsem po všech antibiotických extempore začal zase běhat, ale aspoň se ukáže, jak na tom jsem.

Původní představa, že nás pojede víc kamarádů a budeme se navzájem podporovat, vzala za své a já jsem odjížděl na závod sám. Nikomu se nechtělo se ani potkat na trati a chvilku mě doprovodit. Počasí neslibovalo žádnou libovou předpověď, a tak jsem se vydal vstříc dobrodružství sám. Jejich chyba. Protože přišli o nahánění dobytka v noci, přemety pro diváky, zmrzající prsty na rukách, krásný východ slunce na Keprníku, stádo divokých prasat, existenční přestávky a další. Zkrátka tento závod měl vše, co správný ultratrail má mít. Teda až na nějaké sociální kontakty. Čekal jsem, že během závodu se budu bavit víc s ostatními, než první a poslední hodinu. Co už.

Hned na nádraží v Olomouci jsem potkal Filipa s Aničkou. Od nich jsem nasával rady, co a jak, abych nejsnáze vyvázl z tohoto závodu se ctí J Nálada v mužstvu je dobrá a čas rychle utíká. Na registraci jsem dostal jako bonus čepici, a tak mě ani netrápí, že jsem nevyhrál Goretexovou bundu od Tilaku :-D Čas se blíží k jedenácté a já ani nevím, jak naši hrajou hokej. Prý je to drámo. Dolaďuji poslední přípravy a odchází se na start.

Když vyjdu ven a ovane mě večerní větřík, tak začínám pochybovat, že závodit jen v tričku byla dobrá volba. V batohu mám pro jistotu ještě bundu, ale velkou důvěru v tento komplet nemám. Je odstartováno a všichni se dáváme do běhu. Plán držet se Filipa hned opouštím a raději běžím s Aničkou. Na stovkách je zkušenější, tak proč si nenechat ze začátku poradit s tempem a tak. Běží se nám dobře a po cestě si povídáme. První pořádná akce začíná až při vstupu na pastviny krav. Kde na nás už čeká splašené stádo, které s námi soutěží v běhu kolem cesty, po cestě a všude možně kolem cesty. Je to docela divočina. Jsem rád, že od nich odbíháme a na oslavu, si zarazím klacek do boty a vystřihnu si krásný saltíčko. Od té doby se mi v pravé botě, díky díře tak na prst, vyměňuje voda o něco rychleji. Je to ale jedno, protože promáčené boty už mám od teď asi na dalších osm hodin pořád. Skupinka se trhá a já zůstávám tak nějak osamocen. Občas kolem někdo proběhne, ale nedokážu s nikým sladit tempo. Stále běžím na hranici prochladnutí, ale díky tomu, že se hýbu, je mi dobře. Trasa je v noci dobře značená reflexkami, popřípadě občas mrknu do mapy. Taky asi polovinu trasy znám z jiných závodů, takže pohoda. Stoupání na Šerák mi dává dost zabrat a prsty na rukách mrznou, až to bolí. Na Šeráku vyměknu a beru si bundu. Na Keprníku si užívám krásný východ slunce a je mi dobře. Taky se těším na Vozku, kde jsem už dlouho nebyl. Po sněhu se mi ale dost blbě běží, tak zpomaluji jen na chůzi, protože vyčerpávat se klopýtáním po sněhu se mi nechce. Seběh z Vozky dolů musel být docela zajímavý a napínavý pro ty na čele závodu, protože ostatní to myslím jen scházeli. Aspoň já si nedokážu představit, že bych to sbíhal. Cesta na Červenohorské sedlo probíhá hladce, akorát jsem už dlouho nikoho pořádně neviděl a začíná mi být smutno, tak si zaběhnu na autobusovou zastávku vytáhnout aspoň mp3. Během té chvilky kolem mě proběhnou asi čtyři závodníci a já vůbec nemám ponětí, jak se tu vzali. No nic, beru mp3 a první písnička, co na mě vybafne je country. Netuším, jak se tam vzala, ale byl to přehrávač kamaráda a takových písniček tam bylo bohužel víc. Tož v rytmu country songů jsem vyběhl na Švýcárnu a dál k Ovčárně. Tajně jsem doufal, že tam bude občerstvovačka. Ale nebyla. Já toho měl už plný brejle, žaludek se mi vzpíral, nohy bolely a oči pálily. Existenční přestávka v restauraci byla jediná volba. Horká čokoláda a teplá voda mě rychle spravily a já mohl pokračovat dál. Běh přes Vysokou holi a dál po červené se mi moc líbil. Čekaly mě pěkné výhledy a začínalo se až nebezpečně oteplovat. Nakonec jsem byl docela rád, že běžím jen v tričku a netahám sebou kupu oblečení. S přibývajícími kilometry mě čím dál víc tahají úpony na nohách a všechno bolí. Sen, že závod zaběhnu pod patnáct hodin, se v tuhle chvíli rozplynul. Abych si to ke konci užil, tak tělo přestalo přijímat vodu a já se cítil, jako bych žvýkal prach. Ani tyčinku si nemůžu sníst, protože ji v ústech nedokážu rozmělnit. Vedro je na zabití a k tomu se kleštičky na poslední kontrole záhadně někam vypařily. Říkám si, že je to třeba ještě nějaká poslední bojovka před finišem, a tak ještě prohledávám Skalní město. Nikde nic a tak vyrážím na poslední úsek cesty. To, že je tam ještě odbočka na tajnou kontrolu, už moc nevnímám. Běh se postupem času změnil v klus, ten v chůzi a nakonec jen šourání. Do cíle jsem se došoural za 16 hodin a 47 minut. Přes to všechno to byla parádní akce a jsem moc rád, že jsem si právě tuto stovku vybral jako svou první!

Krkonošský survival 2015

Nikdy jsem podobnou šílenost neběžel. Ale protože zdravého rozumu jsem pozbyl už dávno a závod mě lákal, stačilo jen sehnat dva šílence do týmu. Ti se samozřejmě našli. Místo kvalitního tréningu jsem si ujížděl na antibiotikách a poslední týden před závodem už se nic zachránit nedalo. Nakonec se ukázalo, že se bude účastnit i pár mých kamarádů a na závod jsem se těšil o to víc. Na týmové poradě jsme se shodli asi jen ve dvou věcech. Jdeme to přežít, a protože to jdeme přežít, tak nechceme brodit.

Při cestě na naši základnu Karu se projevují účinky toho, že antibiotika nezabrala. Drobná komplikace, ale za to né jediná. Těch ještě přijde. Na základně je už dost lidí, týmy se sklánějí nad mapami a promýšlí strategii. Já zase dumám nad tím, kdy mi přijede Zuzka s Jirkou, abychom taky nějaké mapy vůbec dostali. Zatím aspoň sonduji, co si vzít do závodu. Běžky, sněžnice, anebo běžet na lehko… Asi se nebudeme zdržovat s nákladem navíc. Parťáci přijíždí chvilku po sedmé. Moc času nemáme a hrdinně si plánujeme trasu nad mapou. Ukazováčkem švihat po mapě je o dost jednodušší, než se pak v noci štrachat do kopce bez jediné cesty či značky. Po osmé se už naloďujeme do autobusů. Ty nás vezou na místo startu. Tam začíná náš prolog a dvacetihodinová pouť skrz Krakonošovo panství. Prolog samotný máme za hodinku a půl jak nic. V pevnostních chodbách, zhruba 7 pater pod zemí, máme hledat označovače na koncích chodeb. Jedna chodba je po kolena zaplavená, ale nás to skoro nezpomalí. Myšlenka o tom, že nebudeme brodit, mizí jako obláček kouře. Za dvě hodiny se vydáváme na orienťák a máme z toho všeho radost. Ta ale záhy končí. Na orienťáku provaříme padesát minut a body nemáme žádný. Pak strašně dlouho hledáme první kontrolu. Bloudíme lesem, občas narazíme na nějakou cestu, co následně zase mizí. Tak se to párkrát zopakuje, než se nad námi Krakonoš smiluje a přihraje nám do cesty asfaltku, kterou jsme hledali. Následně jsme zvládli udělat několik špatných rozhodnutí. Když jsme přišli na to, že je to blbost, tak jsme to vylepšili ještě větší blbovinou. Na pár důležitých věcí jsme si museli přijít a to nás stálo dost sil, jak fyzických, tak duševních. Tož jsme vzali rozum do hrsti a řekli si, že takto to dál nepůjde. Nasměřovali jsme si to rovnou po hlavní do Pece a bylo. V údolí, podél řeky, byla pěkná kosa a ani přicházející den nás moc neohřál. Zato stoupání na Vírovku nás zahřálo dost. Nevím, co se děje, ale nějak mi dochází šťáva. Kroky ztrácejí rytmus a nějak to nejde dál. Začíná se projevovat pětitýdenní pauza, kdy jsem místo sportování raději lupal prášky. Nedá se nic dělat, musí se jít dál. Na Vírovce se oklepu a bude dobře. Tohle zbožné přání se rozlétlo do prvních slunečních paprsků, když ve vchodu chaty bylo zapříčené koště a chata ještě spala. Dáváme pauzu a já jsem docela odvařený. Aspoň, že tady jsme jako první tým. Jirka plánuje, jak to tu všechno oběháme, a mně je všechno jedno. Soustředím se na to, abych dával nohu před nohu, a aspoň nějak se držel svých parťáků. Aspoň, že na mě Zuza s Jirkou vždy někde počkají. Orientace, ani plány, co dál, mě teď nezajímají. Jsem dost mimo. Jen občas slyším, jak Jirka říká, že ještě tak 50km a jsme v cíli. Tak to je na pohodu. Občas, když si dřepnu, se mi začínají hned zdát sny. To není dobře, a tak šlapu a šlapu. Tento mimózní stav u mě trval zhruba šest hodin. Kráčel jsem doopravdy jen na výpary. Pak mi Jirka dal gel a jako mávnutím proutku jsem se dostal zpět do reality. Akorát včas na lana. Vytáhnout Zuzu na přehradu nebyl takový problém. Kdybych měl tohle dělat v předchozím stavu, bylo by vytahování mnohem zajímavější. Pak už se škrábeme do sjezdovky a k návštěvě posledních třech kontrol. Přichází vytoužená kofola v hospůdce a já prakticky žiji jen na gelech. Jiná energie mi nezbyla. Hanba mi! Naštěstí cíl už není daleko a na Karu se dostáváme v pět hodin. Fyzicky dost použití, ale na duchu osvěženi.

Večerní vyhlášení byla pro nás už jen formalita. Náš cíl, tedy přežít, jsme splnili. To, že jsme v pořadí neskončili nějak slavně, nás netrápilo, vzhledem k tomu, co jsme všechno zažili. Padlo pivko a následně i já.

Sparťan race - Jasná

Je necelých dvacet čtyři hodin po Sparťanovi. Prvním zimním Sparťanovi vůbec. Už jsem se oklepal ze závodu, i z dlouhé cesty na Slovensko. Bolí mě už jen modřiny a šrám pod uchem, co jsem si vysloužil během závodu. Čekal jsem, že budu víc rozbitý…

                Naše partička se vydala do Jasné už raději den předem, abychom jsme se vyvarovali ranním stresům a užili si trochu spartské výchovy, tudíž spaní ve stanu. Nápad to byl skvělý, ale hold během noci o tom někteří z nás začali docela pochybovat. Ráno každý z nás vstal podle toho, jak klepal kosu. Někteří už v brzkých ranních hodinách, jiní až po osmé. Šli jsme se podívat na registraci a prostor závodu. První, co nás ohromilo, byl ledový minichrám v antickém stylu, kde bylo i pár ledových Sparťanů. Doopravdy povedený kousek. Taky má závod nový letošní hit, a to zremixovaného Vlka z Wallstreet. V noci nás budila místní diskotéka, tak jsme se šli podívat do baru, kde se ta včerejší noc propařila. Když jsme viděli ty prostory, tak to muselo být vážně velký. No nic. Dali jsme si polívku, něco na pití a už jsme se šli podívat na start první vlny – elite. Pořád jsme lamentili, jestli si brát nesmeky, či ne. Z elitní vlny nesmeky neměl skoro nikdo, tak i já je nechal ve stanu. Prvního zimního Sparťana se účastnil i sám velký zakladatel závodu – Joe Desena , v elitní vlně ale nestartoval. Taky Joe nadhodil další motivaci, že prvních deset si vybojuje rovnou i postup na MS. To už je docela slušný, ale na to se rozhodně necítím. My startujeme v 11:00. Nevím, jak se to tu počítá, ale před námi běží tři, nebo čtyři vlny. Z toho moc nadšený nejsem. Když vidíme, jak vypálili eliťáci a vytvořili špunt hned pod prvním mostkem, tak je mi jasné, že prostě první úsek musím běžet na max. Jedenáctá hodina se blíží a my se oblíkáme a špekulujeme, co si vzít. Sněží a prašanu tam bude asi dost. Všichni doufáme, že nebude žádná koupačka.

                Rychlá rozcvička a jde se na to. Stoupám si klasicky do první řady a snažím se nevychladnout. Těch osm minut před startem je docela dlouhých. Při tom čekání v koridoru už přibíhá první eliťák do cíle. Ledovým chrámem jako první probíhá Peter Žižka. Kdo by to byl čekal :-D Už nám na cestu letí dýmovnice a pár vteřin potom je odstartováno. Běžím, co to jde, a držím se na druhém místě. Balíky sena přeskakujeme jak nic a už jsme pod prvním mostkem. Naštěstí „špunt“ vzniká až za námi a my nemusíme čekat. Přede mnou je tak pět lidí, ale snažím se držet. První, co mi přijde na mysli je, že jsem si tu česnečku ke snídani neměl dávat. Vbíháme do lesíka a tam je led, a sakra! Klouže mi to a při střetu s větví jsem málem přišel o ucho. Naštěstí větev povolila dřív než já. To docela zabolelo, ale jede se dál. Přede mnou je asi deset lidí a v tuto chvíli mně to teda zrovna moc nebaví. Funím do kopce a začínám předbíhat poslední z předchozí vlny. Jde to docela blbě, protože člověk musí vyběhnout z prošlapané stopy a vrhnout se do hlubokého sněhu, a tím předbíhat. Během cesty jsme dostali zajímavý úkol. Podle startovního čísla jsme si měli zapamatovat jméno a čtyři čísla. Stále stoupáme a já se snažím držet prvního z naší vlny, který je pořád přede mnou. Pod ostnatým drátem, jsem skoro zapomněl to důležité jméno….no nic, třeba si časem vzpomenu. Na Monkey baru mi bleskne Vanda2620 a je vyhráno. Na další překážce chtějí vědět tento kód a já se díky tomu dostávám do pomyslného vedení naší vlny. To naštěstí zůstane až do konce. Šplhání k horní stanici lanovky je docela peklíčko, protože v hlubokém sněhu musím předbíhat i vláčky deseti lidí najednou a to dost bere sílu. Funím jak lokomotiva a utěšuju se, že se to časem spraví.  Na stanici lanovky je občerstvovačka, tu jen probíhám a konečně se dostávám k sběhu. To je bájo. Štěstíčko při házení na terč opět nestálo na mé straně, a tak jsem si těch 30 angličáků udělal. Aby mi to nebylo líto. Seběh po sjezdovce byla jízda sama o sobě. Občas běh, občas sjezd po prdeli. Občas jsem měl pocit, že jsem si prodřel podvozek. Doběh do cíle už byla parádička. Závěrečný výšvih a proběh chrámem jsem si užíval.

                Kluci doběhli chvilku po mně, ale taky zabojovali. Radost mi udělalo i potkání se s Tomem. S ním jsem v loňských závodech bojoval bok po boku. Tentokrát za mnou zaostal o cca 10 minut. Určitě to ale není poslední závod, kde se uvidíme. Počkali jsme si na vyhlášení vítězů a frčeli domů. Za mě musím říct, že zimní Sparťan je hodně dobrá myšlenka a provedení bylo parádní. Zatím nejtěžší sprint, co jsem běžel.  Když se zamyslím, že na tento zimní závod, který je jediný, se sjeli ostřílení Sparťani, tak mě 19. místo v Open kategorii docela těší.

Umístění