A je to za námi
– Horská výzva v Jeseníkách. Po zkušenosti z minulého roku, kdy jsme
byli nuceni vzdát závod už v půlce kvůli nadměrnému množství sněhu, jsme
k závodu přistupovali s větším respektem. Už to nebylo žádné „hurá“ –
jet celou dobu na plný plyn a ještě k tomu bez předešlých zkušeností.
Tentokrát jsem byli připraveni díky tréninku, získaným zkušenostem a promyšlené
taktice. Jediné, co kazilo idylku, byl můj zánět v Achillovce. Vše by mělo
být O.K., protože už týden jsem užíval nějaké léky.
Podle plánu jsme
měli na závod vyrazit v sestavě dvou dvojic. Avšak kamarád z druhého
týmu si nechal 2 dny před závodem trhat „osmičky“, a tak musel závod předčasně
vzdát. Dojeli jsme na závod až kolem deváté hodiny večerní. Ihned jsme
rozeznávali známé tváře, kamarády, ale i soupeře. Tedy spíše „nesoupeře“,
protože ty vidíme jen na startu a pak až na stupních vítězů :) Kolem desáté
jsme ještě zapluli do auta nabrat potřebnou sílu. V 23hod do mě Kuba
strčil, že už je načase se začít chystat. Abych pravdu řekl, to drbnutí bych
potřeboval dříve. Moc jsem toho nestihl – ani povinné odskočení na záchod. Už
scházelo jen předstartovní foto a šlo se na věc.
Hned po startu
většina závodníků nasadila zběsilé tempo. Alespoň nám to tak připadalo. My jsme
si narozdíl od nich pohodově vyklusávali a nikam se nehnali. Přiznejme si,
závod se nevyhrává na prvních 5 kilometrech.
Mezi námi se sem tam proplétali psi v doprovodu svých páníčků.
Občas si své psy museli hlídat, aby se vzájemně nesežrali. Celou cestu se
běželo po zpevněném terénu až ke schodům, kde jsme museli zvolnit, protože se
na místě tvořil zástup. Poté už jsme jen rychlým krokem stoupali. Samozřejmě by
to nebyl můj klasický závod, kdybych si zapomněl celou nohu vymáchat
v bahnité kaluži, abych se dostal do nálady :) Cestou na Keprník jsme
potkali dvojici závodnic – Kláru Rampírovou a Kristýnu Skalickou. Vloni holky
ovládly všechny tři závody Horské výzvy. V tu chvíli jsem si říkal, jestli
jsme my na tom tak dobře nebo holky mají slabší chvilku..? Pak začalo klesání
z Keprníku na Ramzovou a ukázala se síla tohoto ženského dua. Šláply do
toho a zbytek závodu jsme je již neviděli. Při zapnuté čelovce, která svítila
jen o chlup více než Měsíc, jsme se pustili do opatrného sbíhání. Občas nám
připadalo, že se noc střídá se dnem, a to právě když kolem nás probíhali
závodníci se super nabušenými čelovkami.. Tak nějak v poklidu jsme si
doklusali do Ramzové na místo našeho prvního občerstvení. Příjemným překvapením
pro mě byla nabízená Coca-Cola, kterou jsem měl pro jistotu i v batůžku.
Na koláčky jsem se těšil už od samého začátku závodu. Po krátké přestávce
nezbývalo nic jiného, než vyměnit baterky v čelovce a vyrazit na další
úsek.
Drželi jsme se
taktiky – po rovině a z kopce běžet, do kopce jít rychlou chůzí. Díky tomu
se nám šlo dobře a stoupání na Šerák a dále na Keprník nám nedělalo žádný
problém. Při vzpomínce na minulý rok, kdy jsme se tu trápili, nás naplňuje
dobrá nálada. Mnoho dvojic jsme nepotkali a až na Červenohorské sedlo se nám
běželo parádně. Tady to pro nás loni byla konečná. Ani tady jsme se příliš
nezdrželi. Coca-Cola a banán zajistily nutný přísun energie. Tento úsek jsme
zvládli o 5 hodin dříve než vloni. Směle a v dobré náladě jsme se pustili
do dalšího. Šlapali jsme si to pěkně nahoru směr Praděd. Začínalo svítat a
chtěl jsem zastihnout východ Slunce na Pradědu. U Švýcárny už bylo světlo,
mohli jsme schovat čelovky. V tu chvíli mi bylo jasné, že východ Slunce na
Pradědu nestihnu :( Náladu nám zlepšili 2 skalní fanoušci, kteří jen
v trenýrkách a bundě stáli před chatou a fandili všem účastníkům a
kolemjdoucím. Nejspíše neměli moc pojem o čase a asi ani o prostoru. Každopádně
nás to pobavilo. Při cestě na Praděd bylo cítit, že tempo ostatních dvojic
roste. Vidina Pradědu, denního světla a pocitu, že za sebou máme více než
polovinu závodu nám vlila novou energii do žil. Jakmile jsme se napojili na
asfaltku směřující k Pradědu, bylo nám jasné, že začala krasobruslařská
část závodu. Opatrně jsme cupitali nahoru a současně se snažili hledat suchá
místa na silnici. Po cestě jsme potkávali známé a kamarády. Při pozdravu jedna
kamarádka okamžitě šupla na zadek. Prostě to klouzalo a zvláště při sbíhání to
bylo peklíčko. Ani jsem nechtěl vědět, jak to tady museli hnát ti první.
Na Pradědu nás
uvítaly dvě milé slečny, daly nám podpis do mapky a už jsme frčeli dolů na
Ovčárnu. Frčeli.. no.. Už nám lehce docházely síly a těšili jsme se na jedinou
spásu – občerstvení. Tam jsme do sebe kopli nějakou chemii na dodání energie a
já si ještě k tomu pochutnával na koláči. Na Vysoké hole jsme se nějak
dohrabali a pak jsme se snažili doběhnout až k cyklostezce, která vedla na
Dlouhé Stráně. Na začátku mi kombinace sněhu a drnů pod nohama nebyla zrovna po
chuti, ale časem mě rozbitá cesta, která se běží téměř po vrstevnici a napojuje
se na zmiňovanou cyklostezku, vyloženě začala bavit. Celou cestu jsme někoho
předbíhali a další předbíhali nás. Při stoupání na dlouhé Stráně jsme už opět
jen šli a uvědomovali jsme si, že je to doopravdy dlouhá trasa. Nahoře se
stezka opět napojovala na asfaltku a já jsem nebyl schopný se rozběhnout.
Parťák by běžel, ale já toho měl plný brejle. Silou vůle jsem popobíhal, co to
jen šlo. Pokoušela se o mě únava a začínal jsem se dostávat do deliria. Přece
jen, když někdo vstává v pátek v 6 ráno, další noc nespí, tak by
bylo, aby to nebylo. Neidentifikovatelným pseudopoklusem a chůzí jsme se
postupně dostali nad sjezdovku v Koutech. Zde značení končilo a my věděli,
že dále vede cesta dolů. Jedno kudy, hlavně dolů. Stehna vykazovala poslední
svalové záškuby a ještě během strmého klesání jsme se navzájem předbíhali
s ostatními týmy. Pod sjezdovkou nám už bylo hej. Měli jsme to „za pár“.
V pohodě jsme si doklusávali do cíle a byli rádi, že jsme to zvládli.
Akorát v čas startu závodu Short. Čas pod deset hodin, ještě k tomu
s mou bolavou Achillovkou = nečekaný úspěch :) Oujéé, už se těším na
příští závod Horské výzvy..
