úterý 4. listopadu 2014

Na plný boty 2014 - 12.kolo

Vloni jsem to běžel s kamarádkou poprvé a docela mě tento závod nadchl. Letos jsem to chtěl opět běžet v mixu a říkal jsem si, že v tomto složení by bedna mohla být. O to víc jsem váhal, jestli jet, když mi parťačka řekla, že kotník ji vyřadil. Zvažoval jsem všechna pro a proti a nedokázal se rozhodnout. Kamarádi mě zvali na jeden hectriatlon do Velké Bystřice, a to bylo lákadlo. Nakonec se našlo auto, co jelo na závod, a tak jsem se přidal. Ještě že tak.
                Říkám si, že to budu brát aspoň jako trénink a nabrané zkušenosti se vždycky hodí. Ještě jsem asi neběžel takhle dlouhý závod solo s mapou. V autě jsme se rychle spřátelili a na základně pak  plánujeme trasu spolu. Vrcholy jsou: ZVONOVÝ (744m.n.m.), ŠTÍPA (707m.n.m.) a PTÁČNICE (830m.n.m.). Logicky to jde oběhnout dokola. Vybírám si trasu směrem na přehradu. Těsně před desátou se srocujeme venku a než se rozkoukám, tak je odstartováno. Beru to vpravo kolem základny a než se opět zorientuju, tak kolem mě probíhá celkem svižně nějaký maník. Tempo má hodně rychlý, nasadil jak na desítku v parku, a já se rozhodl, že se ho pokusím udržet. Cítím se zmatený jak lesní včela, ale nějak to jde. Po chvilce slyším za sebou funění, a to se ke mně přidal Jirka z auta. Další 3 hodiny jsem ho neslyšel pořádně promluvit. Jen nám funěl za patama J. Je vidět, že borec před námi má slušně natrénováno, a že se diví, že se ho někdo drží. Tož přizpůsobuji svoje tempo jeho a nějak se to dá. Takticky se ho ptám, jestli to kolem zná. Když odpovídá, že bydlí přes kopec, mám jasno. Musím se ho držet aspoň na první vrchol. Po cestě se seznamujeme a zjišťuju, že běžím s Pavlem. Na Štípě jsme za hodinku. Tempo hodně svižné. Na Ptáčnici volíme cestu po turistických značkách. Díky Pavlově znalosti okolí, podpořené mou mapou, ani moc nebloudíme. S Pavlem se střídáme v tahání tempa a docela nám to odsýpá. Podle mě je nakonec Pavel rád, že má s kým běžet a nemusí se starat o tempo sám. Ještě před vrcholem potkáváme první borce v protisměru. Jsem docela zvědav, jak to dopadne. Ambice na bednu nemám, jsou tu mnohem lepší běžci než já. Tak mě to ani netíží. Při seběhu zpět do Valašské Bystřice jsme trochu bloudili, ale aspoň jsme se podívali na místa, kam se už asi nikdy nepodíváme. Jirka se nás stále drží, a když mu odběhneme o padesát metrů, tak při hledání trasy nás opět dožene. Běhá jak na gumě. Poslední pořádné stoupání po asfaltu na Zvonový je Mordor, už to neběží jako za mlada. Cítím, že mi ta chůze do kopce docela jde. Začínám pomalu přemýšlet, kdy se začne závodit i mezi námi. Pavel vzpomíná, kdy tu jel naposledy a dráty vysokého napětí mu dají trochu zabrat. Nakonec vrchol nacházíme a ztrácíme Jirku, který se nás už neudržel. Říkám si, že zkusím v prvním stoupání nastoupit a utéct, to je můj plán. Přijde mírné stoupání a oba přejdeme plynule do chůze, tak takto to nepůjde. Nevím proč, ale v hlavě mi zazněla hláška z Rockyho: Šampión si nechává trumf do dvanáctého kola. Marně přemýšlím, jaký trumf mám já. Sakra, žádný! Z kopce nasazuji tempo a snažím se nepolevit. Teď už jde do tuhýho. Já i Pavel víme, že teď se láme chleba. Přichází prudké klesání a já natahuji krok, co to jde. Nohy pálý a já se snažím zatnou zuby. Pavel zaostává a já vím, že teď už to nesmím pustit. Červená se mi ztrácí a já běžím po asfaltu dolů, jak se jen dá. Pořádně nevím, kde vybíhám, tak zpomaluji a běžím za světlem. Vidím základnu a za sebou Pavla. Doklusávám a říkám si, kolik lidí tam už bude. Sedí tam jeden běžec a nikde nikdo. Bojím se zeptat, kde jsou všichni. Pak mi to teprve dochází. Jsem druhý. Tomu se nedá věřit.
                                                            VÝSLEDKY
                Na základně vládne pohodová atmosféra, člověk se dělí o zážitky s ostatními přibíhajícími a je to paráda. Velké díky organizátorům za tento závod. Také děkuji Pavlovi za společnost během závodu a na příští rok se moc těším.

pondělí 13. října 2014

Nightrun Olomouc - 10km

Říkal jsem si, že je možná na čase zkusit nějaký ten městský závod. Když je to v poslední době takový boom. A proto jsem se přihlásil na Nightrun v Olomouci. Líbilo se mi, že je to v noci, změřím si přesně čas na 10km, a ještě nemusím nikam jezdit. Co jsem si ale hned neuvědomil bylo, že je to deset kilometrů po asfaltu. Tzn. Je to sprint ve městě, což mě, který vyhledává dlouhé běhy v přírodě úplně nesedí. Tak zkusím zabojovat. Hned v tréninkách jsem tomu moc nedal, protože běhat po parku mě zrovna moc nebaví a navíc mě ztoho začínaly bolet kolena. Nehledě na to, že samotná trasa závodu mi nebyla jasná. Absolvoval jsem jeden společný trénink, ale i tak se ve finále běželo jinudy. V duchu jsem si říkal, proč já jen jsem se raději nepřihlásil na 5BV.

Před startem jsem tam potkal tolik kamarádů, jako kdekoliv jinde po republice. Aspoň se na mě přišli podívat rodiče. Světla bylo kolem tolik, že jsem si říkal, že Night run bude leda ve snu. Řadíme se do prostoru startu a já jsem tak na konci první třetiny davu. Doufám, že časem bych se mohl dostat pod 50 minut. Pokud chci rychleji, je potřeba se za někoho zavěsit. Při samotném startu se už docela stmívá a během samotného závodu je už doopravdy tma. Pořadatelé čas startu zřejmě nenatipovali. Hned po startu lidi předemnou vyráží spíš poklusem, a tak se je snažím sprintem všechny oběhnout, což se mi daří. Dostávám se do malé skupinky, kde se bavím s jedním klučinou, za kolik to tak běhá. Odpovídá, že zhruba za 43minut, a tak si vybírám cíl, kterého se budu držet. Běží se mi dobře, i když tempo je rychlejší, než bych si sám vybral. Občas prohodíme i pár slov a jde nám to docela dobře. První kolo máme za 21minut a já se sám sobě divím, že dokážu takto běžet. Druhé kolo už bolí o něco víc. Když potřebuji povzbudit, vzpomenu si na znělku ze Sparťan race a funguje to. Za mostkem setřesu i parťáka a do cíle dobíhám osamocen s časem 43 minut. Pro mě osobák, který nevím, jestli chci v městských parcích ještě někdy překonávat. Pak už jen následoval krátky výklus a hurá do čajovny oslavovat J

pondělí 29. září 2014

Sparťan race - Bořetice

Děkuji lidem, co vymysleli Sparťan race na Moravě v Bořeticích a ještě víc, že ho vymysleli v termínu burčáku J. Na Jižní Moravě moc kopců pro Sparťana nenajdete, ale tento kraj má jiné přednosti. To zaručovalo, že závod bude rychlejší, než standartně obtížnost Super bývá. Říkal jsem si, že mně vyhovuje spíše kopcovitější terén a tady to bude provar. Lehce provar to nakonec byl, ale né z důvodu profilu.
Poprvé jsem si užil příjezd na Sparťana v poklidu. Jako Moravák jsem to měl kousek, a tak jsem s kamarádem mohl ještě v pátek zajít na průzkum místních sklípků. Hned druhý sklípek byl vítězný. Tam jsme zaparkovali na pár (tím rozumějte dvě) skleničky burčáku. Byl luxusní, ale nic se nemá přehánět. Pili jsme s mírou, aby závod příští den taky k něčemu byl. Tudíž se odpoutáváme od příjemné atmosféry sklípku s odérem kvašeného moku a jdeme chrnět do našeho Kudrnovského hangáru.
V sedm ráno se probouzí hukot beden, ze kterých se line: „Sparťan, what´s your profesion?“AROOO“. Startujeme až o půl desáté, tak máme ještě na všechno hromadu času. Včerejší burčák nezanechal žádné následky a já se cítím skvěle. Přeci jen posledních pár tréninků jsem si máknul a tělo bylo naladěné na výkon. S kámošem Johnym se procházíme kolem a užíváme si předstartovní atmosféry. Pak se rychle připravit, rozcvičit a jde se na to. V hloučku před samotným startem ještě potkávám Toma, se kterým jsem dlouho závodil na špici naší vlny na Klínovci. Doufám, že se zase podržíme navzájem.

Je odstartováno. Přes hustý dým dýmovnice napůl běžím a napůl tápu v prostoru. Na čele je nás pár a přes první překážky se držím zhruba na pátém místě. Nějak se mi nechce hnát dopředu. Přeci jen je to zhruba trať na 13 kilometrů. Pak má přijít na řadu vodní příkop. Ten jsem si omrknul z mostu už předchozí den a těch 400 metrů vypadalo docela přísně. Když jsem do vody skočil a obklopila mě ledová, špinavá a smradlavá voda plná bahna, přísný to bylo… Dobrovolně se vzdávám čelní pozice, ať si hledá cestu kanálem někdo jiný. Já se ho budu držet. V tom kanálu mě hned vzešlo na mysli, že je to správný křest ohněm pro Sparťany a že může být už jen líp. No trochu jsem se seknul. Když vylézáme z vody, ujímám se s Tomem vedení. Zatím šlo všechno podle plánu. Co nešlo podle plánu bylo smeknutí na ručkování. Nikdy mi tato překážka nedělala potíže a šup, už jsem valil angličáky vedle Toma. Čelo naší vlny se kolem nás převalilo a my se pustili do postupného prokousávání se vpřed. Každý už ale zvlášť, protože Tom začal a skončil angličáky dřív než já. Na další překážce předbíhám Johnyho. Když už dobíhám Toma, tak mi na lomené kladině klouže noha a dostávám odměnu v podobě 30 angličáků. Vždycky, když někdo řekl jakou má překážka úmrtnost, tak už jsem letěl. Grrr. Funím do kopce, funím z kopce a překážky se snažím likvidovat, co to jde. Vím, že mám natrénováno. Jen mě trochu štvou dvě série angličáků na překážkách, které jsem zatím vždy bez problémů zvládl. Dobíhám Toma v kopci pod lany. A co se nestane. Naskočím na lano a jsem dole. Lano je totálně nasáklé a od bláta. Síla je, ale bojovat proti skluzu se nedá. Odbývám si dalších 30 angličáků a s vědomím, že to nebude žádná sláva, si odkroutím posledních 30 angličáků ještě na oštěpu. Na to, že jsem se vždycky snažil o maximálně jednu sérii, se to nějak sešlo.  Aspoň že závěrečný ostnatý drát se dal v pohodě a bezbolestně prokutálet. V cíli na mě čekala letos již druhá modrá medaile a Tom, který doběhl chvilku přede mnou. Zhruba za sedm minut doběhl i Johny a byli jsme komplet. Časem 1:40 se čtyřmi trestnými sériemi angličáků se můžu těšit z 85. místa celkově.  Tož to není tak špatný. Po závodě si užíváme atmosféru závodu a děláme si nějaký finiš fotky, klasika. Na další burčák se již nezdržujeme a odjíždíme.




středa 10. září 2014

Beskydská sedmička 2014

Loňský parťák mi prorokoval, že to letos dám za 17 hodin. Což by bylo o pět hodin méně, než vloni. To jsem se mu vysmál. Letošní parťák před závodem prohlašoval to samé. Dáme to za 17 hodin. Já jsem byl v dobré kondici a letos jsem už pár delších závodů zaběhl, tak jsem si řekl, proč ne. Ale bude to bolet. Pořádně se vyspat před takto těžkým závodem je základ. Bohužel se tak nestalo. Na této položce selhávám asi tak celou sezónu. S tím je potřeba něco udělat. V krizích z nevyspání si totiž moc nelibuji a přijdou skoro vždy.
Z Olomouce vyjíždíme před sedmnáctou. Nejvyšší čas, abychom všechno taktak stihli. Nikde nejsou zácpy, a tak na registraci dorážíme hodinu před odjezdem vlaků. Čekal jsem nějakou kontrolu povinné výbavy a nic. Tož nevadí. Docela se těším na finisher foto a srovnání před a po. Zvlášť, jestli to bude rozdíl jako vloni. Jdeme se k autu převléct, a jak nás tlačí pomalu čas, tak nemáme ani chvíli zajít podívat se na náměstí. Vlak stíháme v posledních minutách a překvapivě jsme si našli i místo na sezení. Pokoušíme se aspoň na chvíli usnout, ale hluk a drncání tomu moc nepomáhá. Tož kecáme, baštíme zásoby z batohů a čas ubíhá. Až když vlak v závěru své trasy vjede na novou kolej, drnčení přestává a mi usínáme. Za pár minut však vlak zastavuje a mi celý rozespalí vylézáme na nástupiště. Poslední namazání a jde se stoupnout do ohrady pro startující. Stojíme tak šikovně, že výhled na podium a veškeré dění na něm, nevidíme díky zaclánějícímu sloupu. Úvodní slovo a všechno kolem se nám zdá trochu dlouhé. Člověk je nažhavený urvat prvních pár metrů a furt nic. Zajímavým zpestřením je alespoň svatba. Pravá, nefalšovaná, oficiální svatba. Vloni na startu B7 byly zásnuby, do roka a do dne se koná svatba. Škoda jen, že nevidíme ženicha a nevěstu. Každopádně i oni startují. Myslím, že jejich první novomanželská noc bude stát za to J

Stojíme na konci kategorie Sport, a tak se výběh moc nekonal. Spíš se valila vlna závodníků. Začínáme předbíhat a až pod první sjezdovku běžíme. Tu sice jdeme na plno, ale běh to rozhodně není. Vůbec netušíme na jaké pozici jsme. V takové mase lidí se nedá orientovat. Na Velkým Javorovým zkoušíme poprvé naše čipy. Ty s hlasitým pípnutím zaznamenali náš čas a můžeme sbíhat do Řeky. Na poslední chvíli byla trasa trochu změněná, a tak je třeba se pořádně dívat po značkách. Během seběhu jsou tu dvě nepříjemné zkratky sešupem dolů. Člověk je rád, že je rád a kolem něj pár neohleduplných závodníků pouští kameny jako by se nic nedělo. Na nepříjemné seběhy zapomínáme až v Řece, kde jsou další měřiče času. Opět zapípáme, nezdržujeme se a běžíme dál. Následuje zmatek. Chvilku nevím, kdo s kým hraje. Ale na měřící kontrolu přibíhají závodníci i z druhého směru, tudíž teď proti nám. Nějak to nechápu, ale jsem si jist, že my jsme běželi správně. Až později zjišťuji, že ti závodníci, co jsme potkali v protisměru, vlastně běželi loňskou trasu a zkrátili si to zhruba o 4 km. Aniž bych přesně tuto informaci věděl, tak jsem byl naštvanej. Tak nějak jsem tušil, že to byla zkratka a těch lidí, co po ní běželo… Co už, nedá se svítit. Makáme na další vršek Ropice a zase dolů. Pořád běžíme těsně před masou lidí. Funíme, co to dá, nechceme se nechat pohltit. K rozdělení kategorií dochází až pod Travným. Hobíci ho obíhají, kdežto my jdeme hezky přes vrchol. Stoupání je to dlouhé a tma tomu taky nepomáhá. Nahoru to jde, ale dolů je to peklo. Nevím, co se to se mnou dělo, ale pořád mi klouzaly nohy a do toho jako naschvál  jsem vždycky kopnul levým palcem do kamenu. Kdyby jednou, ale pořád. Největší krize na mě přišla ještě za tmy při stoupání na Lysou horu. Chtělo se mi strašně moc spát. Kdybych se zastavil, tak usnu. Tělo šlo, ale hlava podřimovala. 
Pak jsem si vzpomněl na pískací kačenku, co jsem si koupil před dvěma týdny v Solné komoře a virtuálně jsem na ni pískal. To mi dodalo impulz neusnout. Docela krize. První nějaký časový bod, o který jsme se mohli opřít, byla Lysá hora. Vloni jsme nestihli východ slunce cca o půl hodiny. Dneska jsme tam byli zhruba půl hodiny před probuzením sluníčka. Světlo už ale bylo a síly taky. Se světlem se mi vrátila nálada a podle času jsme to stále měli krásně rozběhnuto na 17 hodin. Pod Lysou v Ostravici dáváme polévku a potkáváme tam zdecimované kamarády. Zdržujeme se tam celých 15 minut a už pokračujeme dál. Sluníčko pálí a já straším parťáka, že cesta na Smrk je cesta na smrt. Sluníčko pálí a cesta ubíhá.  Zjišťuji, že ta strašlivá cesta, co mi utkvěla v paměti není na Smrk, ale na Čertův mlýn. Takže parťáka uklidňuji, že bude hůř. Na Smrku je pohoda, já se cítím dobře a chce se mi běžet. Parťák ale začíná tuhnout. Měsíční absence běhání si začíná vybírat svou daň. Martin si namohl svaly při prudších stoupáních a klesáních a už prostě běžet nemůže. Ze závodu se v tuto chvíli stala už jen dlouhá procházka. Mě to chvílema štve a chvílema to zase chápu. Nálada je na pendrek. Říkám si, že tímto tempem budeme rádi za 20 hodin. Náladu mi zvedne až procházející rodinka. Tatínek nadhodil, že má v batohu palačinky. Pokusil jsem se o směnný obchod palačinku za tousty. Táhl jsem s sebou osm proklatě těžkých toustů, ze kterých jsem stejně snědl asi jen tři. Tatínek tousty nechtěl, ale palačinku mi věnoval oujéé. Starosti jsem už hodil za hlavu a nějak pokračoval  dál. Martin je zvyklý dělat minimální pauzy na všech občerstvovačkách, ale na Pustevně jsem ho přesvědčil, že těch 15 minut nás tu nezabije. Následná zkratka, delší, ale za to horší cestou, se nám snad i díky tomu šla o trochu líp. Martin trochu nabral sil a už i občas popoběhl. Když jsme vylezli ze zkratky zpět na hlavní „štráse“ z Pusteven na Radhošť, sedli jsme si na stolek a já parťákovi povídám, že bych si dal kolu. Nevšiml jsem si, že na stolku leží kola od paní, co stojí opodál. Řekla, ať si klidně nabídnu, ale to už by bylo po palačince moc a s díky odmítám. Raději kulháme dál. Na Radhošti byla příjemná kontrola. Holky se chtěly pobavit, ale na to nebyl čas. Museli jsme se nějak schrastit dolů. Mě bolí kotník jak cip, ale běžet by se dalo. 

Poslední kopec z Pinduli na Velký Javorník už znám jako své boty. Předchozí B7 či 5BV mě už vyučily. O třičtvrtě na pět říkám Marťasovi, že když zabereme a poběžíme, tak třeba dáme hranici 19 hodin. K mému údivu Marťas zabral a doopravdy jsme ještě běželi co to šlo. Sice doběhnout do 19 hodin bylo bez šance, ale snažili jsme se. V čase 19:10 jsme protli pomyslnou cílovou pásku. Parádní pocit! Proti loňsku jsme stáhli tři hodiny, ale i tak jsme se propadli asi o 7 míst. Letos hold byla silnější konkurence.   

středa 20. srpna 2014

Sparťan race - Klínovec

Tak je to tady. Přede mnou je nejtěžší varianta Sparťan race - Beast. Minimálně 20 km běhu a 26 kousků překážek. Už od začátku si myslím, že tato varianta mi bude nejvíc vyhovovat a po zkušenostech z předchozích závodů si docela věřím. Proto jsem si už koupil i lepší boty, tak to nepoběžím v kopačkách, jako minule J.
Na Klínovec se dostáváme v pátek kolem jedenácté v noci. Cesta busem do Brna, pak autem do Práglu, bloudění po městě a následný dojezd do Krušných hor mi dal docela zabrat. Už by to chtělo nějakého jiného řidiče, než mě. Marně hledáme na parkovišti stanové městečko. Stany jsou rozházeny po lese, i parkovišti. Nacházíme si plácek na parkáči a stavíme stany. Nejdříve Kudrnovský velký stan a pod něj naše dva menší. Před půlnocí zalézáme a usínáme. Během noci mě ještě budí déšť. To aspoň budou sparťanské podmínky.

Ráno je deštivo a zima. Moc se mi nechce ze stanu, ale co se dá dělat. Při cestě na registraci si dám jedno nakopávací kafe a hned je ten svět snesitelnější. Lehce mrholí a je všude tuna bahna. Moc se mi to nelíbí, ale říkám si, že špatný počasí je moje silná stránka. Respektive mi přijde, že ji snáším lépe než ostatní. Rozhodně né, že bych si v něm liboval. Moje vlna vybíhá o půl desáté. Chtěl jsem startovat z první lajny, ale přemotivovaní Sparťani se řadí přede mě a vypadají, že to chtějí pořádně vykrutit. Asi to nebude závod start-cíl, jako ve Valči, kde jsem hned ze začátku všem utekl a už je neviděl. Hned po odstartování nás čeká sjezdovka nahoru. Držím se v čelní skupince a nekoukám za sebe na ten zástup lidí. Na vršku jsem zhruba třetí a jsem rád, že jsem rád. Z kopce mi to jde a na překážce jsem první. Pak se běží po asfaltové rovince. V pohodě si běžím a najednou mě předbíhá jeden „rychlík“. Hodně svižně, ani se ho nesnažím držet. Na boulrovou stěnu dobíhám chvilku po něm, on však padá a bere první angličáky. Dostávám se opět do vedení. Během dalších pár kilometrů se na špici naší vlny vyselektujeme tři. Já, Tom a „rychlík“. Ten z nás sice běží nejrychleji, ale občas někde nakoupí angličáky, a tak se to srovná. Prvních deset kilometrů je v pohodě. Běžíme ve skupince a navzájem se hecujeme. Střídáme se ve vedení, a i když už bych nejraději trochu polevil, tak nemůžu. Rychlík nám utíká a já s Tomem pokračujeme ve dvou. Beztak ho v nějakém kopci doženeme. Po desátém kilometru následuje cesta korytem potoka, kde utíkám Tomovi a dostávám se nadohled Rychlíkovi. Pár dalších kilometrů ho naháním. Stále si říkám, že Rychlík běží nalehko a nemá nic. Mě hřál v kapce energy gel. A až ho kopnu, tak uvidí záda. Na jedné občerstvovačce mě pobavilo, že rozdávali fit tyčinky. Asi pro lidi, co na trati stráví víc hodin, tak ok. Ale mě by to jen zdržovalo, a tak jsem jako na všech občerstvovačkách pár Sparťanů předběhl. Asi po nejprudším stoupání bylo ručkování. Rychlík byl už asi jen 15 metrů přede mnou, ale opět spadnul z překážky a já se dostal do vedení. Po seběhu a nošení pytle s pískem jsem už věděl, že vedení své vlny nepustím. Pytel s pískem byl tentokrát luxusní, protože byl nasáklý vodou a rozhodně to nebylo zadarmo. Furt se mi dařilo běžet a trať docela svižně ubíhala.  Stěna, ze které mám pokaždé respekt, byla minimálně o jednu desku vyšší, než obvykle. To jsem musel dost zabojovat. Hod oštěpem se mi nějak haluzově podařil. Sice oštěp mířil mimo, ale zarazil se do dlaně Peršana. Štěstí mi přálo. Kde mi ale nepřálo, byly kůly. Asi jsem se toho bál víc, než jsem měl a místo rychlého zběsilého přeběhu jsem zvolil balanční taktiku. Špatná volba a po ní třicet angličáků. Ani nevím jak, ale lano se vzdalo nějako bez boje. Za to velký boj byl pod ostnatým drátem. Sice byl výš, než jindy, ale ostré kameny, studené kaluže a vyčerpání udělaly svoje. Hodně jsem se tu natrápil. Následný vodní příkop byl hlubší, než jsem čekal. Nejdřív vody po kolena a v dalším kroku po krk. Už mi nic nebránilo v cestě do cíle. Jen záškuby křečí v nohách a nakloněná rovina. Ou jé! Do cíle už nějak dopajdám. 
Cíl protínám v čase tří hodin. Podle mě luxusní čas korunovaný Trifektou. Vítěz mi sice nadělil půl hodiny, ale celkově se přede mě dostalo jen 22 lidí. Takže rychle převléci do suchého a odpočívat. Náročnou cestu zpět ani nebudu popisovat. Jen asi před jedenáctou v noci jsme špatně vystoupili z vlaku a ocitli jsme se v jedné nejmenované díře, odkud už další spoje nejely. Takže parádička i nakonec J.





čtvrtek 14. srpna 2014

Horská výzva - Krkonoše 2014

Dva týdny před závodem jsem řešil dvě zásadní otázky. Hledám parťáka a chce se mi tam, když se neběží přes Sněžku? Organizátoři se vůbec nepoučili z loňského roku. A nebo to byl jen marketingový tah, a tak se teprve dva týdny před závodem dozvídáme, že trasa musí být změněna a přes Sněžku se nepoběží. To mě dost naštvalo. Zvlášť, když to prý už přes měsíc dlouho věděli. Nakonec se parťák našel a tak do toho jdu.

Trasa Olomouc – Brno – Pec pod Sněžkou byla dost dlouhá a únavná. Po cestě nabírám ještě Pavla a cesta aspoň rychleji utíká. Do Pece dojíždíme před desátou večer a já jsem zralý akorát tak hodit šlofíka. Ale nemůžu. Je třeba někde zaparkovat káru, registrovat se a nachystat. K dobru máme půlhodinku před startem. Cíle jsou jasné. Zaběhnout to do deseti hodin. Ideálně do devíti. Na startu si stoupáme do přední linie, ale jak si tam stoupají i další, tak jsme rázem ve druhé lajně, ani nevíme jak. Je odstartováno a vybíháme tempem tak na deset kilometrů a ne na celonoční běh. Naštěstí v prvním kopci se vše zpomaluje. I tak se ale maká naplno. Do kopce funíme jako mašiny a hrneme to vpřed. Běží se nám dobře, a tak jsme ve Špindlu po dvou hodinách. Na občerstvovačce si dávám své oblíbené koláče, ale asi změnili pekaře, protože tyhle mi už tolik nejedou. Běžíme dál. Na  Labské boudě je druhá občerstvovačka. Pavel chce trochu pauzičku. Tak mu ji dopřávám. Dávám si salám a zapíjím to kolou. Smrtelná kombinace. Jak jsem rozpumpovaný, tak zvedám Pavla a rozbíháme se k další části trati. Celá zastávka trvala zhruba čtyři minutky a mně to přišlo jako věčnost. Po chvíli zjišťuji, že se ve mně odehrává bitva salámu s kolou a já můžu jen jako účastník přihlížet, co z toho vzejde. Naše tempo se zpomaluje a motor, co do teď šlapal, se zadrhnul. Technické seběhy nám moc nejdou, tak to pajdáme, jak to jen jde. Cesta údolím Bílého Labe je nekonečná. Samé schody a schody a schody. Vloni jsem měl na tomto úseku největší krizi a letos to bylo to samé. Peklo. 
K Luční boudě se dostáváme za svítání. To nám zvedne náladu. Též tam děláme asi 15 minutovou existenční přestávku. V tu chvíli mi přijde, že je asi největší kosa. Po následném stoupání jsme již řádně zahřátí a seběh do Pece nám nedělá problém. Dobíháme na občerstvovačku akorát v čase, kdy vítězové dobíhají do cíle. Vidíme, jak už mají hotovo a nás čeká malý, 17 kilometrový okruh. Čas máme dobrý, takže by jsme to měli dát na pohodu do deseti hodin. První stoupání dáváme pěkně v tempu. Následuje dlouhý běh po asfaltu. Vůbec netušíme, kde je poslední občerstvovačka  a také ztrácíme pojem o vzdálenosti. Pár dvojic se nám daří předběhnout a říkáme si, že už ta proklatá občerstvovačka musí být. A pořád nic. Říkáme si, že jsme ten začátek v noci dost přepálili. Na druhou stranu to byla aspoň sranda J Cesta se prodlužuje a čas se krátí. Když konečně dojdeme na občerstvovačku, zjišťujeme, že jsme teprve v polovině malého okruhu a do cíle nám zbývá 8km. Tak už víme, že do deseti hodin tuto trasu nezdoláme. Již delší dobu jsem cítil, že jsem špatně namazal, a tu mě zachraňuje jediný krém, co jsem v lékárně našel, Ibuhepa. Já pořád říkám, že to je krém na všechno :-D Táhneme se jak slimáci. Stoupání na sluníčku nám dává zabrat a závěrečný běh po asfaltce do cíle je hodně se zaťatými zuby. Naštěstí vše zvládáme a do cíle se dostáváme bez větší destrukce našich těl. Musím poděkovat Pavlovi, že si se mnou střihnul tento závod, který byl dost náročný, jak po fyzické, tak psychické stránce. Krkonoše se mi líbily, fajn bylo, že polovinu trasy jsem si pamatoval z loňska. Na druhou stranu mi trošku vadila organizace závodu. Už jen třeba: kde se má člověk osprchovat po závodě? Sprchy nebyly a ve vedlejším potoce byl zákaz koupání. O účasti na HV v příštím roce budu muset hodně popřemýšlet.


úterý 15. července 2014

Sparťan race - Valča

V pořadí můj druhý Spartan race. Beru to pěkně popořadě, takže po Sprintu v Liberci mě čeká Super ve Valčianské dolině. Když se to vezme kolem a kolem, tak je to můj první zahraniční závod. Taky díky tomu, že se nás sešlo plné auto, bude určitě o zábavu postaráno. Z Olomouce vyjíždíme v pátek kolem šesté hodiny. Mapa je pro sraby, a proto jedeme, jak si kdo vzpomene, že se tam má zhruba jet. V Martině trochu bloudíme, ale narážíme na dvě brněnská auta a přeci: co by tu dělala, kdyby nejela na Sparťana? Díky této logice se jich držíme a dojíždíme až do Valči. Zde je už fůra lidí, někteří dokonce i grilují. Tuto vychytávku musíme příště nějak pošéfit. Stavíme náš stan, který svou velikostí připomíná ve stanovém městečku spíše radnici. Pár zvědavců se nás ptá, jestli jsme od Kudrny. Tak si s nimi popovídáme. Na dobrou noc dáme škopka a jdeme spát. Přeci jen příští den bude náročný.
Už kolem páté ranní se probouzím. Ne že bych samým stresíkem nemohl dospat, ale nějací buřiči mají nutkání si už od pěti nahlas povídat za naším stanem. Do sedmi do rána se pokouším spát, ale moc se nedaří. Pak už je načase začít něco dělat. Přeci jen startuji už o půl desáté. Ke snídani slupnu chleba s řízkem, abych měl energii na dopolední výkon. S Johnym se jdeme registrovat a po ce
stě koukáme na ty nabušený týpky, co to jedou pořádně podrtit. Fotíme se  kde to jen jde a s kým to jde. Stále se něco děje a najednou odstartovává elitní vlna. To znamená, že já startuji už za půl hodiny. Od stanu sledujeme, jak se „eliťáci“ ženou do kopce a ze srandy říkám, že v další vlně budu na špici já. Není proč ztrácet čas, tak se jdu rozcvičit a pomalu připravit na start. Jsem zvědavý, jak se mi bude závodit ve starých kopačkách za tři stovky, ale aspoň záběr budu mít slušný. Jak se tak protahuji a postupně zahřívám do provozní teploty, cítím, že nohy dneska půjdou. Cítím ten dynamit v lýtkách, oujéé. Taktiku mám podobnou jako na Sprintu. To znamená na nic nečekat, držet se čelní skupiny a snažit se to přežít. Ve startovím „boxu“ si stoupám dopředu. Už se mi nechce předbíhat dav lidí jako minule. Poslední minutky jsou dlouhé, cítím, jak mnou adrenalin pumpuje a já už chci vyrazit. Hlavně to nepřepálit. 
Je odstartováno! Po prvních pár zatáčkách a brodu se držím zhruba na desáté pozici. Přeskok přes seno je na pohodu a už nás čeká stoupání do sjezdovky. Tam nějak čelo odpadá a já se dostávám do vedení. Na opičí překážce jsem první. Přesně tak, jak jsem zhruba před čtyřiceti minutami říkal ze srandy u stanu. Z této překážky už nemám respekt jako v Liberci  a tak je za chvilku zdolána. Běžím si sám a říkám si, co se děje, že nikdo neběží vedle mě ani přede mnou. Dalších pár překážek si dávám sólo a v hlavě mi bliká výstraha: Hlavně to nesmím přepálit! Taky si říkám, že asi takto to vnímá Petr Žižka, když všem uteče a pak si běží sám. Do kopce funím jako mašina, ale jde to. Než vyběhnu na kopec, předbíhám poslední Sparťanku z Elitní vlny. Běží se mi docela dobře a seběhy mi jdou. Já se peru se svahem a žaludek s řízkem. Začínám ukusovat chvost elitní vlny. A přitom se mi daří přeběhnout odbočku a díky tomu ztrácím nějaké ty minutky. To mě trochu podkope morálku. Protože jsem si říkal, jak dobře běžím a teď ztráta pár minut mě může katapultovat klidně i o stovky míst pryč. Nacházím správnou cestu a všude jsou závodníci z elitní vlny, takže těžko říct, jestli mezi nimi jsou i z mé vlny. No co se dá dělat, nahodím si pytel na záda a odkroutím si povinné kolečko. Bez zátěže se cítím skvěle a tak mi  následující stoupání nedělá potíže. Po cestě předbíhám borce z mé vlny, který je prý první. To mi trochu zlepší náladu a zase funím do kopce co to dá. Na občerstvovačce vždy jeden kelímek s vodou vypiji a druhý na sebe chrstnu. Takto předbíhám pár lidí, kteří u vody stojí, pijí a nabírají síly na další úsek. Přeci není na co čekat. Při dalším stoupání předbíhám dalšího borce z mé vlny, který by už měl být doopravdy první, takže teď již druhý. Do kopce funím jako blázen, ale docela rychle jdu a držím tempo. Z kopce pak běžím a přitom odpočívám. Přeci běh z kopce je skoro zadarmo. Nějak mám štěstí na překážky a nikde nemusím čekat. Vždy se mi podaří předběhnout nějakou skupinku a nebo na překážce prostě nikdo není. Jako již tradičně se netrefuji oštěpem do Peršana, a tak následuje trest. Třicet angličáků, s vidinou brzkého cíle si to dávám skoro jako nic. 
Tentokráte byl ostnatý drát doopravdy prokletě nízko, ale moje skupinka mě hecovala natolik, že jsem zvolil asi zrovna jako jediný levou variantu, kde to sice neklouzalo, ale dřelo. Zato jsem měl volnou cestu a prosvištěl tamtudy jako nic. Teda na fotkách to tak úplně nevypadá :-D Sotva se narovnám zpod drátu, začínám cítit levé lýtko. Začíná mi odcházet levý motor. Křeč mám na krajíčku a já doufám, že to ještě chvilku vydrží. Teď není čas na křeč! Navíc mě čeká ještě chuťovka v podobě šplhu na laně. V Liberci to pro mě byla nejtěžší překážka a tentokrát to byla překážka poslední a ještě po doopravdy ostrém závodu. Zatnu zuby a jdu na to. V obou nohách cítím jemné záškuby a křeče se budou hlásit už co nevidět. Naštěstí mě dav kolem hecuje. Já se soustředím jen na lano před sebou a slyším hlasy kolem sebe, jak mě burcují vzhůru. Z posledních sil a se zaťatými zuby vylézám nahoru a dolů pak tak napůl kontrolovaně padám. Poslední seběh už nějak doklopýtám. Dostávám modrou, těžce vybojovanou, medaili. Nějaká ta fotečka a už se hlásí křeče. Padám na zem a nejsem s nimi schopen nic dělat. Tak si je jen naplno užívat a čekám, až samy odezní. Na Beast to bude chtít asi trošku jinou strategii.
            Když se vykřečím a dám trochu do pořádku, užívám si atmosféru. Trochu mě mrzí to zbloudění, ale i tak s časem zhruba 2 hodiny a 20 minut musím být nadmíru spokojen. Jdu si hodit sprchu, která je fest studená a tak je to další morálová disciplína. V čistém oblečení a trochu odpočatý si udělám ještě pár fotek a jdu vyhlížet kamaráda Johnyho, který ještě bojuje na trase. Čekám u ostnatého drátu a Johny pořád nikde. Za tu dobu se přihodily dvě věci. První byla, že jsem viděl, jak přihlížející nadzvedávají ostnatý drát, aby to Sparťani měli lehčí. Přeci ale Sparťani to nechtějí mít ulehčené ne? A druhá, že přišla přeháňka. Aspoň to pod drátem bude líp klouzat. Po čase se objevuje vysmátý Johny. S úsměvem od ucha k uchu prolézá pod ostnáčem. Nebo..díky novému blátu spíše klouže. Na lanech se opět bojuje s vůlí i se svým tělem. Nakonec vše zdárně zvládne s úsměvem na tváři. Každý si svého Sparťana umíme užít po svém.

            Po krátkém focení a balení vyrážíme na cestu domů. Unavená těla se hlásí o dovolenou, a tak vynecháváme plánovaný výlet na Malou Fatru a jako kulturní zážitek volíme hrad Strečno. Pak už stačí jen vymotat se z Žiliny a je to. Pro mě hodně náročný Spartan race, kde jsem myslím dobře zabojoval a už se těším na Klínovec.

sobota 14. června 2014

Atlas Adventure 2014

Atlas Adventure byl můj první adventure závod. Dost jsem si od něj sliboval a dost se na něj těšil. Pořádá jej horooddíl Opava už několik let. Kamarádi už na něm byli několikrát a pokaždé z něj byli nadšení. Z naší skupiny nás nováčků moc nebylo. Parťačku jsem měl kamarádku od Kudrnů, takže na pohodu. Celkově nás tam jela skupinka osmi lidí, čtyři smíšené týmy.
            Ostatní vyjížděli z Brna a díky zácpě na dálnici mě vyzvedávali až před šestou v Olomouci. Plně naložená červená Felicie s vozíkem na kola dostala ve šternberských kopcích dobře zabrat. My z ní mačkali maximální výkon, abychom dojeli na registraci včas. Ta měla končit v devět. Chvilku před devátou dorážíme do cíle. Kamarádi dorazili chvilku před námi, tak máme podobná startovací čísla. Pořádně nestíháme nic, protože o půl desáté je výklad pravidel noční etapy a v deset má být odstartováno.
            Jsem zvyklý na předzávodní přípravu a tady tedy moc času není. Noční etapa má být na dvě hodiny. S Míšou se rozhoduji pro variantu začít v areálu Davidova mlýna, a pak se přesunout na skály. Hned po startu sprintujeme ke kánoím, kde bude největší čekačka. Tam dorážíme jako třetí, proto musíme chvilku čekat. Nasedáme do kánoe a já si rychle vzpomínám, jak jsem naposledy před dvanácti lety dělal zadáka. První disciplína je těžká romantika. Doplout na rybníku doprostřed, kde na polystyrénu byly svíčky. Tam si jednu odpálit a přivést ji zpět. Důležité bylo nenarazit do plovoucího ostrůvku, aby se nepřevrhl. Další disciplína je najít nedaleko pár písmen a složit z nich zprávu. To byla rychlovka. Protože do bazénku se nám v tak studenou noc ještě nechtělo a na počítací hru jsme nechtěli obětovat moc času, tak jsme se vydali ke skalám. Po cestě plníme ještě disciplínu u mostu a poklusem běžíme dál. Asi sto metrů před skalami jsme zastaveni. Před námi se tam udál incident s podnapilým majitelem nedaleké hospody a jeho partičkou. To je asi jediný černý puntík jinak skvělého závodu. Noční boulder se mi moc líbil a prolézání nasvícenou sítí bylo taky parádní. Po překonání všech disciplín u skal se vracíme zpět dorazit početní úkol a nakonec ten bazén.  Početní úkol spočíval v rozestavěné mřížce 10x10, kde u každého kolíku bylo číslo. Podle čtyř různých rovnic se tu počítalo. To nám docela šlo a už se hrneme do bazénu. Nejlepší zpráva nakonec. Bazén je vyhřívaný. Náhle se z obávaného úkolu stává dost příjemný. Vylovit ze dna fosforeskující krystal nebyl žádný problém. A o půlnoci je všechno hotovo a my máme padla. Tedy až potom, co postavíme náš Kudrnovský stan.
            Ráno vstáváme docela pozdě, chvilku před výkladem pravidel. To znamená, že na samotnou přípravu před závodem není opět moc času. To nemám rád. Na poslední chvíli ještě dávám do kupy kola a řadíme se na start. Máme trochu zmatek v tom, že nevíme, jestli se startuje na kole či bez něj, nebo co vlastně. Najednou je start. Někteří vybíhají bez kola rovnou k prvním disciplínám na mlýně. Ostatní na kole objíždí kolečko v areálu a vyráží ven. Stejně jako my. Na první křižovatce se většina dává doleva, ale my s menší skupinkou razíme vpravo. To je dobře, aspoň nebudeme muset nikde čekat. Na naše první stanoviště dorážíme jako první. Ve štolách hledáme písmena, a pak po brodu hledáme označovač, abychom si mohli označit první stanoviště. Jdeme po značkách a už si vůbec nejsme jisti, jestli jsme ho omylem nepřešli, nakonec nacházíme i lanovou lávku přes vodu, kterou překonáme a vracíme se ke kolům. Na stanovišti nás dohnali kamarádi a vypadá to, že budeme mít společnou cestu. Nevadí, aspoň se budeme moci navzájem hecovat. Na další stanoviště v kempu u vody dorážíme jako první. Na rozehřátí si dáváme shyby, pak šup do vody. Potom, co mého háčka na kánoi provezu křovím, si už dávám raději pozor. Všechny čtyři disciplíny zvládáme a vyrážíme dál na Krušberk. Trochu se zapotíme ve stoupání do serpentin, ale na Krušberku si trochu vydechneme. Zde nás opět dojeli kamarádi. Crossběh by byl docela přísný, kdyby to chtěl někdo běžet. Proto celý okruh jen rychle jdeme. Terén byl dost náročný, ale jinak parádní okruh. Další disciplíny jako šifra, boulder, fotopamatovák, kuželky, slanění a prusikování nám šli. S dobrým výsledkem i pocitem vyrážíme kolem jedné hodiny dál.  Sluníčko pěkně pálí a my se rozhodujeme, že na další stanoviště, orienťák, nepojedeme po zelené značce. Sice bonusové body navíc by se hodily, ale naše tracková kola byla proti. Proto si to šineme pěkně po asfaltu. Na orienťáku jsme opět chvilku s kamarády, kteří nás dohnali, ale pak se rozdělujeme a my proběhneme asi 14 kontrol. Cítíme, že nás už pomalu tlačí čas a tak se vydáváme v rychlosti na předposlední kontrolu ke skalám. Tam naštěstí zatím není moc lidí. Na doporučení jdeme první na slanění z přehrady. Míša slaňovala vloni, tak letos tento zážitek připadl na mě. Bylo to dost oujéé. Následné lezení na skalách jsme dost provařili. Riskovali jsme těžší cesty a díky tomu jsme ztratili potřebné body a dost se vysílili. To nás taky potom stálo body na malých lanových aktivitách. Tam jsme věděli, že už nemáme moc času, tak jsme odešli s asi jen polovinou bodů. Následovala pro mě asi nejtěžší disciplína, a to jít se vykoupat do přehrady. Přesněji řečeno do míst, kde vyvěrá voda zespodu přehrady, která má 4 °C. I když člověk zatnul zuby, tak cítil tu zimu a smrad. Jak já jsem byl pak rád opět na tom sluníčku a v pařáku. Necelou poslední hodinu jsme měli na úkoly na mlýně. Naštěstí ani tam nebylo moc lidí. Lanový park byl brnkačka. Jen jeden delší úsek se sítí a žebříky dal na konci dne zabrat. Poslední disciplína, co nás čekala, byla jízda na kolech cross tratí. Moje kolo docela skučelo a rozhodně se mu to nelíbilo. Asi bych si to na bajku užil víc a nemodlil se v každé zatáčce. Do cíle jsme dorazili za pět minut šest a čekali na ostatní. Někteří doráželi i po limitu, ale šlo poznat, že se neflákali. Chvilku po šesté se nás tam už sešla celá partička.

            Večer jsme se těšili na večírek, kde se našel i kytarista. O príma večer se krom kamarádů starali i škopky a špekáčky, co jen hrdlo ráčilo. Ještě večer se dozvídáme výsledky. Naše skupinka kompletně obsadila bednu v Mixech. Radost je veliká, jen naší dvojici se to moc nepovedlo. Nu co, tak příště. Únava nás nakonec dostihla a kolem půlnoci jdeme chrnět. Ráno po vyhlášení výsledky se ještě vydáváme lézt na potštátské skály a neděli rozhodně nepromarníme. Atlas Adventure mě rozhodně nadchl, moc jsem si ho užil. A na dalším ročníku snad nebudu chybět.





středa 4. června 2014

Sparťan race - Liberec

Sparťan race… Ledasco jsem o tomto závodě slyšel. Překážkový terénní běh s masou lidí. Startuje se po vlnách po cca 250 lidech a na závodě se prostřídá tisíce „Sparťanů“.

U nás v republice se běží tři základní trasy. 
Sprint- minimálně 5km a 15 překážek
Super – minimálně 13km a 21 překážek
Beast – minimálně 20 km a 26 překážek
Tak jsem si řekl, proč to nezkusit.

První závod jsem si vyzkoušel Sprint. Konal se v Liberci v lyžařském areálu Vesec. Do Liberce přijíždím o den dřív, abych prozkoumal terén a trochu zjistil, do čeho vlastně jdu. Nakonec si mě našla Muzejní noc, co ve městě probíhala, a tak jako správný Kudrnovec jsem využil tuto příležitost a  prošmejdil muzeum, galerii i IQlandii.



Moje vlna měla startovat v 9:30, hned po elitní vlně, která vybíhala už v 9 ráno. Proto do areálu přicházím za krásného počasí už chvilku po osmé, abych se zorientoval. Registrace proběhla rychle a hladce. Docela mě překvapilo, jak velká akce, ten Sparťan race, vlastně je. Přeci jen ultratraily na kterých bývám, jsou proti tomuhle trpaslíci. V areálu je spousta lidí, hromada chlapů tu chodí jen do půl těla oblečení a ukazují, co přes zimu nabouchali v posilovně. Ostatně je tu i mobilní posilovna, kde někteří podstivě buší už před samotným závodem. Já raději přemýšlím, jakou taktiku zvolit. Přeci jen je to dost krátká trať, tak nejlepší bude to na začátku napálit, snažit se držet tempu a až budou docházet síly, tak snad už budu v cíli. V případě nouze zatnout zuby. Pokud nějakou překážku nezvládnu, tak mě čeká 30 poctivých angličáků. Vím, že dělat víc jak jednu sérii by byla moje smrt, tak na to je se třeba též soustředit. Před startem jednotlivých vln přichází ještě společná rozcvička a dostání se do varu. V celém areálu dokola pouští znělky z 300: Bitva u Thermopyl. A co chvíli se mohutně skanduje Arooo. Elitní vlna vyběhla a mě zbývalo 30 minut do startu. Je na čase se samostatně rozcvičit a v hlavě si uspořádat důležitá fakta. Je hezké počasí, což u mých závodů bývá spíše naopak. Bude to rychlý, mnohem rychlejší než u ultramaratonů. Budu se tlačit na překážkách, v ultratrailu spíš občas někoho potkám. A vlastně moc nevím, co mě tam čeká za překážky. Takovéto šílenosti většinou na ulttrailu nedělám J
Za pět minut půl desáté se řadím do houfu lidí před startovní čáru. Jsem zhruba na konci první třetiny davu. Začíná společná rozcvička a kolem mě to vře. Je odstartováno. Všichni se vydávají poklusem vpřed. Jsem překvapen, že nikdo to pořádně nepálí, a tak já se teda snažím. Přeci není na co čekat. Trasa vede do mírné zatáčky a lehce stoupá, snažím se dostat na špici a po levé straně předbíhám, koho se dá. Po první překážce, kterou tvořily balíky sena už následuje seběh a mě se stále zdá, že Sparťani na něco čekají. Navíc z kopce je běh zadarmo a tak se snažím běžet, co to dá. Tohle mi z ultratrailů jde. Předbíhám další Sparťany a už jsem v první desítce z naší vlny. Následují první bahna a já zjišťuji, že vzít si pětiprsky asi nebyl nejlepší nápad. Respektive bahno a kamínky se dostaly všude a já musel dávat trochu pozor, abych v nějaké bahnité jámě nenechal botu. No nic, zbylý běh byl trochu jak na jehlách. První překážka, co mi dala zabrat, byla třímetrová zeď. Taková ta, kterou vojáci ve filmech vždycky přeskočí jak nic a běží dál. V reálu to sice taky šlo, ale už se mi pak neběželo tak ladně, jako před tím. Další běh lesem do kopce i z kopce běžím a pořád to docela jde. V půlce trasy je občerstvovačka s vodou. Nějací kluci přede mnou se tam zastavili a pohodově a pěkně vklidečku začali vydýchávat a pít vodu. Si říkám: „Co to je? Jsem na Sparťanovy!“ Dám jeden lok a už běžím dál. Nejtěžší překážka mi přišla šplh na laně. Sice tam bylo pár uzlíků, ale byli proklatě daleko od sebe. Tak jsem si musel zopakovat šplh na laně, co jsem naposledy dělal na základní škole. Když se to spojí s únavou z předchozího běhu a překážek, tak to stálo za to. Aby toho nebylo málo, tak za sto metrů na to na mě čekala překážka v podobě ručkování. Z té jsem měl největší respekt a doopravdy jsem tu nechtěl dělat třicet angličáků. Po laně jsem byl dost hotovej a mokré ruce tomu nepřidaly. Asi minutu stojím, suším si ruce a hecuji se, že to dám. Když pak přišlo na věc, tak jsem byl na druhé straně jak nic. Následovali další a další překážky, předbíhám i pár jedinců z elitní vlny. Docela rychle mi jde přelézt boulderová stěna a největší legrace byla na skluzavce. Sice jsem málem přistál na zádech jednoho Sparťana, ale naštěstí jen málem. Dobře, že tak na špici nebylo víc lidí. Aspoň nemusím nikde čekat, až se na mě dostane řad. Nejhorší byla poslední disciplína… Hod oštěpem doopravdy moc trénovat nejde, a tak nebylo divu, že jsem minul. Tak nakonec přeci jen těch 30 angličáků mám. Z posledních sil to nějak vykřečím a následný doběh do cíle už byl na pohodu. V cílovém prostoru jsem dostal medaili za doběh, banán a vodu. Po vzpamatování se a udělání posledních fotek, přišel čas na využití kuponu na škopka. Pivko po závodě bodlo. Pak už následovalo jen odbahnění a odpočinek.
                Toto byl můj druhý takto masový závod. Musím říct, že organizace byla zvládnutá na jedničku a rozhodně se těším na další akci Sparťana.


neděle 11. května 2014

Horská výzva - Šumava 2014

Ráno si pěkně přispím a dopoledne si jen chystám věci na závod. Po obědě už frčím do Brna ke Kudrnovi, kde dostanu auto, abych mohl pokračovat dál. V červené Felicii jsem už neseděl dobu. Starší model mě naštěstí dobře poslouchá, tak mi nic nebrání vyrazit dál. Do Železné Rudy volím cestu po dálnici. Přeci jen je to ušetření takových dvou hodin na cestě, které můžu využít ke spánku před závodem. Cesta ubíhá a i přes protesty GPSky zdárně dorážím do Rudy. Na obloze se honí mraky a fouká vítr. Norové ale hlásí, že pršet by nemělo. Na parkovišti mě už čeká parťák Honza. Seznámili jsme se na seznamce Horské výzvy, protože ani já ani on jsme nemohli sehnat parťáka. Letos je to na závodní partnery nějaké slabší. Tož uvidíme, jak si sedneme. Po kontrole věcí, které jsme dostali na registraci, stavíme stan. Prošmejdíme všechny stánky, co pro nás pořadatelé nachystali, mrkneme na kousek filmu a já si jdu na chvíli lehnout. Po hodince a půl, kdy kolem pořád štěkali psi a byl všeobecný šrumec, vylézám z teplého spacáku do studené tmy. Pořádně se ještě najíst, obléct si nové věci od Kudrny a nachystat si batoh. Je půl dvanácté a moc času již nezbývá. S Honzou už přešlapujeme před startovní čárou a debatujeme o počasí, které vypadá kdovíjak.  Norové ale přeci hlásili, že pršet nemá, tak to vydrží. To bylo naše stanovisko.
Za pět minut půlnoc je odstartováno. Při padajících kapkách zlehka rozbíháme naši 70 km dlouhou trasu. Kolem půlnoci se regulérně rozpršelo a norská předpověď vzala taky regulérně za své. Prvních 17 km, až na první občerstvovačku, běžíme. Moc nemáme na výběr, protože prší a do toho zlehka fouká vítr. Přejít v tuto chvíli do chůze by znamenalo ztrátu tepla a to už by se potom špatně rozbíhalo. Jediná menší zastávka je, když si parťák potřebuje utáhnout ramenní popruhy na batohu. Bohužel si předtím každý popruh řádně pojistil třemi uzlíky a pořádně utáhl. Takže v noci za deště trošku problémek, ale i to se zvládlo. Na první občerstvovačce do sebe házím koláč a kolu. Na koláč se opět těším už od startu závodu. Taková moje malá motivace doběhnout na další občerstvovačku. Pak už opět vybíháme do tmy na další úsek cesty. Kolikátí jsme zatím nesleduji, jen vím, že se mi běží dobře a to je hlavní. Trochu polevujeme a začínáme se držet taktiky po rovině a z kopce běžíme, do kopce rychle jdeme. Tímto způsobem se dostáváme na druhou občerstvovačku. Tam si všímám jedné dvojce, co tam má doprovodné vozidlo. Vždy je čeká u občerstvovačky, kde si kluci přezují mokré boty, nají se a pokračují dál. To je luxus, ale vůči ostatním mi to přijde trochu nefér. To je ale jejich boj. My pokračujeme dál. Zrovna, když se bavíme o tom, že je haluz, že jsme nikde nezabloudili, odbočujeme špatným směrem. 
Naštěstí jsme asi po padesáti metrech upozorněni, že tamtudy doopravdy cesta nevede. Déšť ustal, probouzí se ráno a my se stále občas předbíháme s těmi samými lidmi. Terén je většinou bohužel po asfaltu a to mě moc nebaví. Zato krajina se v probouzejícím ránu zabarvuje a sluníčko začíná pomalu hřát. Hned to má jiné grády. Rozbřesk na šumavských kopcích je romantika jako prase. No nic, běží se dál. Za světla se podle mě trochu zrychluje a mě se stále běží dobře. Čekám, kdy přijde krize, a zatím pořád nic. Míjíme občerstvovačky, kde si dávám stále koláč s kolou a občas to proložím gelem. Parťák jede na chlebu a rohlíku se salámem. Hold jiný kraj, jiný mrav. Postupem času si říkáme, že čas do deseti hodin bychom mohli zvládnout. Ale musíme dávat bacha na Honzova kolena. Ke konci jsme se připojili ještě k jednomu závodníkovi se psem, a tak si při běhu ještě trochu povídáme. Na závěr pro nás pořadatelé nachystali seběh sjezdovkou. Pro nás to byl navíc ještě boj s časem, abychom zvládli metu deseti hodin. Pro Honzu pak ještě navíc boj s vůlí a koleny. Nakonec vše dobře dopadlo jako v pohádce. Doběhli jsme včas, bez jakéhokoliv zranění na duchu.
Za cílovou čárou jsme si užívali řádného odpočinku. Honza se jen najedl, trochu spočinul a vyrazil domů. Já se tu chtěl ještě trochu podívat, tak jsem si naplánoval odjezd až na neděli. Proto jsem se šel v klidu osprchovat, vyspat a pak až najíst. Odpoledne, kdy přibíhali další a další závodníci, jsem se šel projít na Čertovo jezero a do města. Navečer hrály docela slušné kapely a při jejich hudbě a opět začínajícímu dešti s vichrem se usínalo dobře. Jen škoda, že kapely hrály jen pro pár lidí. Většina závodníků totiž odjela už domů a tak pozávodní  atmosféra byla o něco slabší, než mohla být.

Za mě dobře uspořádaný závod s horším počasím v noci a možná až příliš mnoho asfaltek. Kdyby to nebylo tak strašně daleko, tak rozhodně vím, kam se vracet.



neděle 13. dubna 2014

Horská výzva - Jeseníky 2014


      A je to za námi – Horská výzva v Jeseníkách. Po zkušenosti z minulého roku, kdy jsme byli nuceni vzdát závod už v půlce kvůli nadměrnému množství sněhu, jsme k závodu přistupovali s větším respektem. Už to nebylo žádné „hurá“ – jet celou dobu na plný plyn a ještě k tomu bez předešlých zkušeností. Tentokrát jsem byli připraveni díky tréninku, získaným zkušenostem a promyšlené taktice. Jediné, co kazilo idylku, byl můj zánět v Achillovce. Vše by mělo být O.K., protože už týden jsem užíval nějaké léky.
     
      Podle plánu jsme měli na závod vyrazit v sestavě dvou dvojic. Avšak kamarád z druhého týmu si nechal 2 dny před závodem trhat „osmičky“, a tak musel závod předčasně vzdát. Dojeli jsme na závod až kolem deváté hodiny večerní. Ihned jsme rozeznávali známé tváře, kamarády, ale i soupeře. Tedy spíše „nesoupeře“, protože ty vidíme jen na startu a pak až na stupních vítězů :) Kolem desáté jsme ještě zapluli do auta nabrat potřebnou sílu. V 23hod do mě Kuba strčil, že už je načase se začít chystat. Abych pravdu řekl, to drbnutí bych potřeboval dříve. Moc jsem toho nestihl – ani povinné odskočení na záchod. Už scházelo jen předstartovní foto a šlo se na věc.

      Hned po startu většina závodníků nasadila zběsilé tempo. Alespoň nám to tak připadalo. My jsme si narozdíl od nich pohodově vyklusávali a nikam se nehnali. Přiznejme si, závod se nevyhrává na prvních 5 kilometrech.  Mezi námi se sem tam proplétali psi v doprovodu svých páníčků. Občas si své psy museli hlídat, aby se vzájemně nesežrali. Celou cestu se běželo po zpevněném terénu až ke schodům, kde jsme museli zvolnit, protože se na místě tvořil zástup. Poté už jsme jen rychlým krokem stoupali. Samozřejmě by to nebyl můj klasický závod, kdybych si zapomněl celou nohu vymáchat v bahnité kaluži, abych se dostal do nálady :) Cestou na Keprník jsme potkali dvojici závodnic – Kláru Rampírovou a Kristýnu Skalickou. Vloni holky ovládly všechny tři závody Horské výzvy. V tu chvíli jsem si říkal, jestli jsme my na tom tak dobře nebo holky mají slabší chvilku..? Pak začalo klesání z Keprníku na Ramzovou a ukázala se síla tohoto ženského dua. Šláply do toho a zbytek závodu jsme je již neviděli. Při zapnuté čelovce, která svítila jen o chlup více než Měsíc, jsme se pustili do opatrného sbíhání. Občas nám připadalo, že se noc střídá se dnem, a to právě když kolem nás probíhali závodníci se super nabušenými čelovkami.. Tak nějak v poklidu jsme si doklusali do Ramzové na místo našeho prvního občerstvení. Příjemným překvapením pro mě byla nabízená Coca-Cola, kterou jsem měl pro jistotu i v batůžku. Na koláčky jsem se těšil už od samého začátku závodu. Po krátké přestávce nezbývalo nic jiného, než vyměnit baterky v čelovce a vyrazit na další úsek.

      Drželi jsme se taktiky – po rovině a z kopce běžet, do kopce jít rychlou chůzí. Díky tomu se nám šlo dobře a stoupání na Šerák a dále na Keprník nám nedělalo žádný problém. Při vzpomínce na minulý rok, kdy jsme se tu trápili, nás naplňuje dobrá nálada. Mnoho dvojic jsme nepotkali a až na Červenohorské sedlo se nám běželo parádně. Tady to pro nás loni byla konečná. Ani tady jsme se příliš nezdrželi. Coca-Cola a banán zajistily nutný přísun energie. Tento úsek jsme zvládli o 5 hodin dříve než vloni. Směle a v dobré náladě jsme se pustili do dalšího. Šlapali jsme si to pěkně nahoru směr Praděd. Začínalo svítat a chtěl jsem zastihnout východ Slunce na Pradědu. U Švýcárny už bylo světlo, mohli jsme schovat čelovky. V tu chvíli mi bylo jasné, že východ Slunce na Pradědu nestihnu :( Náladu nám zlepšili 2 skalní fanoušci, kteří jen v trenýrkách a bundě stáli před chatou a fandili všem účastníkům a kolemjdoucím. Nejspíše neměli moc pojem o čase a asi ani o prostoru. Každopádně nás to pobavilo. Při cestě na Praděd bylo cítit, že tempo ostatních dvojic roste. Vidina Pradědu, denního světla a pocitu, že za sebou máme více než polovinu závodu nám vlila novou energii do žil. Jakmile jsme se napojili na asfaltku směřující k Pradědu, bylo nám jasné, že začala krasobruslařská část závodu. Opatrně jsme cupitali nahoru a současně se snažili hledat suchá místa na silnici. Po cestě jsme potkávali známé a kamarády. Při pozdravu jedna kamarádka okamžitě šupla na zadek. Prostě to klouzalo a zvláště při sbíhání to bylo peklíčko. Ani jsem nechtěl vědět, jak to tady museli hnát ti první.


      Na Pradědu nás uvítaly dvě milé slečny, daly nám podpis do mapky a už jsme frčeli dolů na Ovčárnu. Frčeli.. no.. Už nám lehce docházely síly a těšili jsme se na jedinou spásu – občerstvení. Tam jsme do sebe kopli nějakou chemii na dodání energie a já si ještě k tomu pochutnával na koláči. Na Vysoké hole jsme se nějak dohrabali a pak jsme se snažili doběhnout až k cyklostezce, která vedla na Dlouhé Stráně. Na začátku mi kombinace sněhu a drnů pod nohama nebyla zrovna po chuti, ale časem mě rozbitá cesta, která se běží téměř po vrstevnici a napojuje se na zmiňovanou cyklostezku, vyloženě začala bavit. Celou cestu jsme někoho předbíhali a další předbíhali nás. Při stoupání na dlouhé Stráně jsme už opět jen šli a uvědomovali jsme si, že je to doopravdy dlouhá trasa. Nahoře se stezka opět napojovala na asfaltku a já jsem nebyl schopný se rozběhnout. Parťák by běžel, ale já toho měl plný brejle. Silou vůle jsem popobíhal, co to jen šlo. Pokoušela se o mě únava a začínal jsem se dostávat do deliria. Přece jen, když někdo vstává v pátek v 6 ráno, další noc nespí, tak by bylo, aby to nebylo. Neidentifikovatelným pseudopoklusem a chůzí jsme se postupně dostali nad sjezdovku v Koutech. Zde značení končilo a my věděli, že dále vede cesta dolů. Jedno kudy, hlavně dolů. Stehna vykazovala poslední svalové záškuby a ještě během strmého klesání jsme se navzájem předbíhali s ostatními týmy. Pod sjezdovkou nám už bylo hej. Měli jsme to „za pár“. V pohodě jsme si doklusávali do cíle a byli rádi, že jsme to zvládli. Akorát v čas startu závodu Short. Čas pod deset hodin, ještě k tomu s mou bolavou Achillovkou = nečekaný úspěch :) Oujéé, už se těším na příští závod Horské výzvy..